Ať děláte cokoli určitě řešíte postoj, který zaujmout na ty ostatní, co pracují a vydělávají si ve stejném oboru jako vy. Co s nimi? Mám se jich bát? Mám raději sledovat, co dělají? Mám to vůbec řešit?
Ve své praxi jsem se setkal se spoustou fotografů – konkurentů. Za dobu mého působení, i na tak malém místě jako je Třebíč a okolí, už prošlo mnoho fotografů s různými výsledky a úspěchy.
A tak jsem i já musel řešit, jak se ke konkurenci stavět. Dokonce to bývalo i téma různých mnohdy často úsměvných historek, které se vykládaly na různých fotografických sympóziích.
Někde ale konkurenční boj bohužel přerostl v neradostnou rivalitu, pomlouvání a vytváření si naschválů, které nikdy, stejně jako válka, k ničemu dobrému nevedly.
Nevedla ani nikdy k žádné výhodě nikoho ze svářených stran. Proto rivalitu, pomlouvání a jakékoli „sabotážní“ akce rozhodně nedoporučuji.
Proč však o tom píši. Vyskytl se totiž v tomto směru pro mne neuvěřitelný úkaz. Jsem totiž ze staré „školy“ byznisu , pocházející z minulého tisíciletí a tak omlouvám svůj údiv před školáky z tohoto století.
O co jde? Jde o úkaz spolupráce s konkurencí! Ale jak je to možné, vždyť když konkurenci prozradím své „know-how“ posílí jí to, nebo ne? Bude pro mě ještě větší konkurencí než před tím, tak proč bych to dělal?
Povím vám příběh, který popisuje, jak se vyvíjelo konkurenční prostředí mezi fotografy tady v Třebíči a jelikož jde především o subjektivní postřehy tak dodávám, jak jsem ho viděl já.
Okolo milénia tedy roku 2000 fotografické služby poskytovali v Třebíči převážně dřívější zaměstnankyně – fotografky dřívějšího (tedy totalitního) OPMH.
S nástupem digitalizace se zevšeobecnila myšlenka, že když tedy je to takový pokrok – digitální fotoaparát, který fotí skoro sám tak proč by tuto službu nemohl poskytovat každý, tedy i ten který nemá školu.
Toto rozhodnutí, jak čas ukázal způsobil škodu „amaterismu“ jen časově omezenou. Ti co v tomto období začali fotografovat na zakázku, si stejně své vzdělání dříve či později doplnili, nebo školu již měli.
Uvolnění trhu spíše pomohlo takovým těm váhavcům ke kladnému rozhodnutí. Takovým, kteří byli čerstvými absolventy fotografie a jen nevěděli, jestli do toho mají jít.
V tomto období častokrát ke mně do foto-studia přišel mladý fotograf(ka) s více méně žádostí o určitou pomoc či spolupráci v jeho začátcích. A jak se k tomuto postavit? Zkušenosti z dřívějších dob mi velely – opatrně. Vytváříš si vlastní konkurenci, která se pak s tebou bude dělit o zakázky na trhu. Logické ne, ale ……..
Jenže mládí je dravé a tak když pravděpodobně tyto fotografové a fotografky naráželi na podobné reakce zaběhnutých firem, rozhodli se k logickému kroku. Semkli se, a ve společném zájmu ZAČALI SPOLUPRACOVAT! Nevídané.
Já jsem tomuto trendu ze začátku nerozuměl a ani jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Protože přeci jak začnou si být konkurenty sami mezi sebou, přestanou spolupracovat, vždyť by si navzájem škodili, to dá rozum.
Omyl. Tito fotografové díky nejen svému mládí a píli, ale především díky své spolupráci rostli. Rychleji než já, než kdokoli, kdo byl sám.
Jak to? Jednoduše proto, že řešili problémy v oboru společně. Rychleji tak přicházeli na přesnější řešení, učili se od chyb toho druhého apod.
Tento způsob sounáležitosti a spolupráce jsem pochopil až celkem nedávno. Dostala se mi do rukou knížka „Jak jsem stopoval letadlo“ od Stanislava Gálika. V té jsem objevil mnoho postřehu s marketingu moderní doby.
Mimo jiné i trend spolupráce konkurenčních firem. Toto má za následek překvapivý jev. Daný obor totiž při spolupráci upoutá natolik zákaznické pozornosti, že svou spoluprací zvětší objem trhu!
Rozšíří tak počet zákazníků a oni si tak rozdělují větší pomyslný koláč!
A tak se stalo i zde. Překvapivě díky činnosti těchto nadšenců do fotografie se fotografické služby natolik spopularizovali, že zájem o fotografování z řad zákazníků vzrostl.
Samozřejmě není tomu tak ve všech odvětvích. Fotografování výrobků a jiné méně atraktivní odvětví, ke kterým se nevztahovala pozornost fotografů, tak zůstala stejná.
Ale především v těch atraktivních a zajímavých co do výdělku tak činnosti. Především fotografování na památku, focení svatebních obřadů apod. A tak došlo k paradoxní situaci, že příliv konkurence, které jsem se obával tak přinesla s sebou i více zakázek.
Konkurence mně tedy neublížila. Sice jsem více zakázek nezískal, ale ani jich nikterak neubylo. Jsem na tom v tomto odvětví fotografování v podstatě na „svém“.
Opravdu jde o věc pro mě záhadnou, s kterou se setkávám s úžasem. Opravdu je to tak? Je prospěšné se svojí konkurencí spolupracovat a pomáhat si? Ano. Je to podivné, ale je to prospěšné pro všechny. Setkáváte se s tímto jevem i vy ve svém oboru?
Přeji hodně zdaru všem, ať děláte cokoli.