Čekáte při akcích až na vás tzv. přijde řada, aby jste mohly i vy něco nafotit? Nebo se snažíte „prodrat“ davem, být vůdce a organizátor situace?
Povím vám příběh, který se udál při fotografování svatby, jež měla nápaditý program. Ženich byl totiž strojvedoucí a tak si naplánoval svatbu na den, kdy do Zastávky u Brna přijede parní lokomotiva. Po obřadu a obědě, jsme se tedy dle plánu vydali na cca půl hodinovou cestu z Třebíče do Zastávky u Brna.
Jelikož jsme jeli ne zrovna v čas a protože vlak na nikoho nečeká. Dokonce ani ne sváteční vlak a to ani kvůli novomanželům. Bylo třeba chvátat.
A jelikož jsem celou situaci zavinil já (fotoaparát jsem si dal do kufru svého auta, neuvědomujíc si, že pojedeme svědkovým, …. museli jsme se tedy vracet :), snažil jsem se celou akci zorganizovat pro jistotu již ve voze po cestě tam.
Všem jsem popsal scény, které mám s nimi v plánu nafotit. Po „vyběhnutí“ z auta kdo co vezme za dekorace a vybavení. “Svědek skoro všechno :), ženich vezme nevěstu, minimálně ji přidrží vlečku, nevěsta sluneční paraplíčko“ atd. Přijeli jsme tak osm minut před udávaným odjezdem vlaku.
Vystřeli jsme na svá místa. Focení šlo krásně jak po drátkách až mě to samotného překvapovalo. Zkrátka fotografování v terénu je v tomto ohledu hektičtější, než fotografování výrobků v ateliéru :-).
Jde o to, že u takové atrakce, jako je parní lokomotiva je spousta lidí, kteří se také přišli podívat a s blížícím se časem odjezdu vlaku snad ještě přibývali. Přesto však mě téměř vždy na první slušné, ale důrazné požádáni vyhověli a umožnili mi záběr vyfotit.
Přemýšlel jsem, jak to, že mám dnes u lidí takovou autoritu. Oni si přijdou prohlížet vlak, nějakej fotograf si tam chce fotit ženicha s nevěstou, chce po lidech aby mu na chvíli nechodili do záběru a oni tak svorně uhýbají, čím to je?
Že by jim ten manželský pár byl tak sympatický. Nebo, že bych budil až takový respekt pomyslel jsem si? Nicméně byl jsem rád. Záhadu nezkoumal. A raději fotil a fotil.
Náhle, když jsem hlasitě všem lidem okolo oznámil že „hotovo, děkujeme“, tak v tom se za mnou ozval milý, leč důrazný a hlasitý hlas. „ Ještě všichni počkejte, my si to natočíme taky, ….. jestli můžeme?!“
Otočil jsem se a překvapením zkoprněl. Za mnou stál opravdový několikačlenný filmový štáb. Reportérka, kameraman z kamerou přes rameno, nějaká ženská s lejstrama v ruce, zvukař a osvětlovač! „ Samozřejmě,…. ano“ zamumlal jsem a ustoupil ze záběru.
Zčervenal jsem a zastyděl se. Postupně mi totiž začalo docházet, že tu autoritu u lidí jsem nevzbuzoval já, ani ten krásný svatební pár, ale ten profesionální tým filmařů, co stáli za mnou a já o nich nevěděl.
A ti se ke mně zachovali neuvěřitelně velkoryse. I když bylo málo času, tak počkali až si udělám svou práci, protože jsem tam byl dřív. Za odměnu jim pak byl záběr nejen z lokomotivou, ale i s ženichem a nevěstou, jejichž šaty shodou okolností vypadali i tak trochu jako dobové kostýmy. Poté si ještě oni sestavili svůj záběr, který nechali na oplátku vyfotit mě.
Právě pro tyto chvíle raději fotografuji v terénu a s lidmi, než v ateliéru výrobky na web. U takovéto práce není s kým si povídat, zákazníka pak vidím jen při předávání zakázky.
Z této akce jsem si také vzal velké ponaučení. Je dobré se ujmout organizace akce ve chvíli, kdy nikdo neví co dál, a kdy je to vhodné.
Vždy je dobré pustit fotit i další fotografy a kameramany.
Nebojte se, že by vám všechny záběry vyfoukli a na vás už nic nezbylo, to se nikdy nestane :-). Mezi tím si můžete rozmyslet co za další záběr fotit.
Někdy stačí jen poodstoupit a z jiného úhlu nafotit scénu, kterou fotil ten před vámi. Protože když dva vyfotí totéž, nikdy to není totéž.
Pěkné snímky a dobré světlo přeji.
