2.díl z mé cesty.
Moje první cesta do Londýna byla plna očekávání co zajímavého uvidím a dozvím se. Nejde mi ani tak o muzea, kulturní vyžití a památky, kterých je tady bezpochyby mnoho. Dalo by se o těchto věcech psát spoustu zajímavého a také se jinde o tom i píše.
Já se zajímám o věci, které jsou možná s podivem mému srdci bližší. Zajímám se jednak o lidi, kteří jsem přijeli většinou za prací a zajímám se, proč tak činí, jestli je to pro jejich život vůbec přínosem. Jde o zajímavé životní příběhy, které vyprávějí a které by si i nejkreativnější scenárista jen těžko mohl vymyslet.
Druhá věc, která mě tu láká je kupodivu archytektůra typcká pro Anglii, ale bydlení vůbec všeobecně.
Jak už jsem tedy uvedl v předchozí reakci, nákladné ubytování tu rozhodně neznamená luxusní. Má představa skromného ubytování zde opravdu získala jiný rozměr. Překračovat komfortní zóny svého pohodlí je sice prospěšné a pro cestování nutná zkouška odolnosti. Ovšem to, s čím se tu setkávám mě opravdu udivuje a posouvá od komfortu žití dál než jsem čekal, ale kupodivu mě to nikterak nepohoršuje a nevadí mi to.
Ubytování, které zde mám, je bydlení u Turka (majitel turecké národnosti), které jsem za pomoci mého kamaráda Radka získal přes jeho známého Maďara. Národnosti uvádím, jelikož jsou pro danou situaci výstižná. Turek má totiž diametrálně jiné představy o základních potřebách člověka, než osoba se západoevropských zemí, a pokud něco domluvíte přes Maďara, dochází vždy k jistému nedorozumění a to i když s ním mluvíte anglicky.
tak teď už asi vím, kde se natáčel Poltergeist 🙂
Když jsme totiž z Radkem přijeli na místo bydlení a Maďarský známý viděl naše výrazy s otevřenou pusou, tak okamžitě argumentoval slovy: „Já ti říkal, že je to levný ubytování a že to musíš vidět, ale ty jsi se nepřišel podívat“ 🙂 Dvojsmysl z této věty, byl v dané situaci zřejmý.
Dotyčný Maďar se totiž nechtěl ubytkem při nabídce prohlídky nikterak chlubit, chtěl se ujistit, zda-li mé představy o skromném bydlení se ještě do dané situace „vejdou“. A musím říct, že vešly. Pro dané rozhodnutí jsem zkontroloval pouze tři pro mě důležitá kritéria: tekoucí teplá voda, připojení na internet, a ujištění, že jen já budu jediným živým, v posteli se pohybujícím, okem viditelným tvorem. Další skutečnosti, jako že můj pokoj nejde zamknout, v rohu místnosti je plíseň a jedno okno je kvůli díře ve skle zakryté kusem laminové desky, bylo již pro mě nepodstatné. Tedy spíše muselo být.
Vše je jen otázkou úhlu pohledu, takové bydlení totiž z radostí přivítá každý příznivec Urbexu. A opravdu, pokud dané ubytko budete posuzovat z pohledu historie interiérové architektury a zkoumání toho co po ní zbylo, jak se časem přetvářela pro potřeby uživatelů, kdo tu asi bydlel a jak, rázem celou stavbu vnímáte jako skvost a možnost ubytování v ní jako požehnání.
vitráž v mém nerozbitém okně
Navíc mě se to mluví, já tu jsem jen na čtyři noci, ale ač se to z fotografií nezdá, nebydlím zde sám. Mám tu minimálně pět spolubydlících, s kterými se dělím o kuchyň, dvě koupelny a záchody. Pro mě je to pouze kuriózní dobrodružství, ale oni to mají jako nutné dlouhodobější bydlení v místech, kde pracují a chtějí si slušně vydělat.
Nutno tedy ještě dodat skutečnost, že oni jsou přes celý den v práci, když ne v jedné tak v druhé, mnohdy na večer ve třetí, aby tu vydělali na lepší „budoucí“ život. Do jisté míry to chápu, před šestnácti lety jsem to dělal stejně tak, jen ve Spojených státech. Nezbohatl jsem. 🙂