První den, první dojmy, první omyly, první bloudění. Zkrátka, řekl bych, že jsme toho za první den pobytu v Africe stihly opravdu hodně. Na letišti nás čekalo překvapivé zjištění, že máme zarezervován úplně jiný hotel, než ten, který jsem objednával v cestovní kanceláři. Sice jsem po zaslání voucheru byl požádán, abych zkontroloval údaje, ale já se soustředil spíše na osobní data. Nenapadlo mě kontrolovat název hotelu :-D. Nu což, bydlíme v jiném, cenově i kvalitově srovnatelném, není třeba to řešit.
Po nutných formalitách jsme samozřejmě nejdříve zašli na pláž, pokochat se a zahřát. Vjemy byly natolik lákavé, že jsme si došli pro plavky a s plážovými věcmi se uvelebyli na dvou volných lehátkách pod slunečníky ze slámy. Těší mě, že české ručnikaření, tj. „zálohování“ si lehátka pomocí odloženého ručníku bez osobní přítomnosti, je na ústupu. Aspoň tedy v této lokalitě tento souboj naštěstí pro nás jasně vyhrává volná lehátka.
Moře jak kafíčko, hřejivé sluníčko, uklidňující zvuk rytmických vln a pozvolné klesání písečné pláže vybízející k „procházkám“ do moře nás zaměstnávali, téměř po celý čas prvního dne našeho pobytu. Přestávky v této kratochvíli způsobené zásobováním nápojemi a stravováním all inclusive v podobě obědu nás rozhodně z této činnosti nikterak nevyrušovaly.
Před večeří jsem vzal fotoaparát a vydali jsme se na pláž, mezi poslední turisty užívající si sluníčka toho dne. Procházku jsme započali cestou vpravo od naší pláže. Šli jsme v úzkém koridoru zpevněného písku vlnami. Tato snad nejoblíbenější část pláže na sklonku dne se hemžila korzujícími lidmi, běžci, rybáři, dětmi stavící hrady a hráči, jež hrají „pinkanou“ podobnou našemu benbintonu.
Na cestě zpět jsme se začali podivovat, jak se může během pár minut pláž změnit k nepoznání. Nejdřív vše začal příliv čímž se jinak rozlehlá pláž velmi rychle zužovala. Po té se odkudsi vyrojilo stovky či tisíce místních obyvatel z plážovými stany, „benbintony“, rybářskými pruty a jiným vybavením a absolutně zaplnily pláže a přilehlé moře jež právě opustily turisté jdoucí na večeře.
Tato skutečnost nás natolik okouzlila, že jsme si s Adélkou až po delší chvíli uvědomily, že jdeme nazpět nějak dlouho, nicméně, šli jsme dál. Někde tady ta „naše“ nám dobře známá pláž, přeci musí každou chvíli být. Po delším proplétání se okolo místních obyvatel skotačících na pláži, jsme dorazili k domečku, který tu na cestě tam rozhodně nebyl. I když nepovažuji Tunisany za líný a na místě jich bylo hodně, stejně jsem usoudil, že tento dům za dobu naší procházky zatím postavit rozhodně nemohli a tak bylo zřejmé, že jsme pláž našeho hotelu minuli a přešli.
Byli dvě možnosti jak se vrátit. Buď „bezpečně“ se opět prodírat houstnoucím davem zpět po pláži, nebo „risknout“ novou cestu po místních komunikacích mezi domy. Risknout, jelikož jsme tu první den, přední část našeho hotelu jsme viděli jen z okýnek autobusu, který nás ráno dovezl z letiště a název našeho hotelu jak již víte nám byl změněn záhadným způsobem vyšší mocí, takže jsem si jej pochopitelně nepamatoval.
Rozhodli jsme se, znaveni dlouhou procházkou, sluníčkem a cestováním letadlem, že zvolíme druhou variantu. Nebál jsem se, že by jsme snad netrefili do hotelu, bál jsem se, že nestihneme čas vyhrazený pro večeře. O žvanec jde u mě vždy až na tom prvním místě 🙂
Naštěstí však se ukázal systém značkování uživatelů služeb all inclusive páskou na zápěstí jako multifunkční, použitelný i pro trotly bloudící cizím městem jako jsme my. Stačilo pak jen ukázat místnímu na svoji pásku na zápěstí a směr, kterým se chcete vydat. Pak už stačilo, když souhlasně přikývli. Ještě, že nejsme v Bulharsku, pomyslel jsem si.
Po šťastném návratu jsme večeři nejen stihly, ale i náramně užili. Když je člověk znavený, hladový vše si vychutná daleko lépe. To ovšem platí vždy, nejen v jídle.
Foto na: facebooku
Pěkný sluníčkový den přeji.