Poslední den ve Vietnamu byl více cestovatelský v nostalgickém pohodovém tempu. Více čekání nežli nějaké větší akce. Dopoledne jsme si balili věci. Já se ještě vydal na místní tržnici nakoupit nějaké dárky a kávu na doma. To však bylo lepší koupit na jihu, v místech dřívější Francouzské kolonie, kde byla káva chutnější. Ale co se dá dělat, snad příště budu moudřejší 🙂 .
Po nákupech jsem si zašel na polívku jež se prodávala na ulici. Připadal jsem si jak místní, jen ta plastová židlička mi byla poněkud těsná. Ještě jsem koupil od pouličního prodejce obložené bagety na cestu. Většinu času dne jsem strávil focením, procházkou a v kavárně psaním jednoho z článků na stránky sem.
V domluvený čas jsme se sešli k odjezdu na letiště. Lucka s Oleksiyem se „loučili“ s Hanoí odděleně. Lucka koupila jakýsi kopací, jakoby podobou „benbintonový“ míček a tak jsme si čekání na letišti zpříjemnili učením se kopat nahrávky v odletové hale. Myslel jsem, že nám to na takovém místě zatrhnou securiťáci, ale kupodivu ne. Jen nás pán s informační buňky slušně požádal, jestli by jsme si nešli hrát 🙂 dál od vchodových dveří, abychom nepřekáželi. Opravdu nevím kolikrát bych si mohl takhle kopnout na některém Evropském letišti, než by mi to zatrhli. Asi moc dlouho ne, ale to jen tak k zamyšlení nad rozdílností světů.
V Číně jsme měli 17. hodin čas do našeho letu domů. Pro zpáteční cestu jsme se domluvili na návštěvě Velké Čínské zdi, která je cca 30km od Pekingu. Letiště jsme už trochu znali díky příletu, který jsme měli též přes Peking a tak jsme hned vyrazili k letištním informacím s dotazem na výlet k této památce. Ovšem ať mluvil Oleksiye nebo Lucka, ani jeden z Číňanů stojících za přepážkou nevěděl co po nich chceme. Název „Great Wall of China“ byl jak zakletý. Pořád nám jen odpovídali, že už jsme v Číně a tak jsem navrhl, ať se to udělá podle mého způsobu komunikace, nakresleme jim to!
Kreslit neumím, ale naštěstí se tohoto úkolu hbitě zmocnila Lucka. Nejprve při kreslení to čínské osazenstvo nakukující přes naše ramena nereagovalo, ale jakmile Lucka do obrázku dokreslila postavičku jakožto měřítko, rázem pochopili. A tak už sice věděli co chceme, ale výlety byli pořádané pouze z odjezdem ráno a my jsme byli na letišti před poledním. Nicméně nabídli nám, že když jsme tři, ať zajdeme do kanceláře taxi a zkusíme si objednat dopravu tam.
No, viděli jsme to černě, taxík třicet kilometrů tam, čekání, a pak zpět, to bude stát balík, mysleli jsme si. Cena nás však mile překvapila a dalo se to ve třech (na každého necelou tisícovku kč). Byla tam však jedna podmínka, řidič na nás počká pouze tři hodiny, po uplynutí této doby, pokud nebudeme u auta, tak nás tam klidně nechá a odjede. No co se dalo dělat, souhlasili jsme, to dáme. Nevěděl jsme ovšem do čeho jdeme, měla mě napadnout již z prvního výletu po Pekingu věta pronesená vojákem v Zakázaném městě „Naše země je velká, a tak musíte občas počítat s tím, že půjdete dlouho!“ Holt, nevzpomněl jsem si :-). A tak jsme jeli.
Na parkoviště před areál památky, jsme dorazili cca ve 13:30 hod. místního času. Řidič byl fér chlap, jelikož nám oznámil, že čeká do 17:00hod., tedy půl hodina navíc. Vyrazili jsme do areálu. Byl tak obrovský, že jen 20.minut nám trvalo najít bankomat, záchody a okénko ve kterém se prodávaly vstupenky. Poté jsme širokou cestou rychlím krokem popobíhali k zastávce autobusu, který nás měl dopravit k úpatí hřebenu, po kterém vedla ona zeď. Po cestě jsme si ještě koupili nějaké pití a trs banánů na posilněnou.
Autobus nás ale odvezl jen asi tak třetinu cesty. Dál byl prudký kopec s nekončícím schodištěm a nebo lanovka. Lístek na lanovku byl dražší než vstupenka, navíc to znamenalo opět navštívit bankomat a vybrat, jelikož jsme si každý vybral akorát, aby nám ty čínské Yeny nezbyli domů, protože co pak v Evropě s nimi. A tak bylo rozhodnuto, půjdeme najít konec nekončícího schodiště pěšky, a protože nás čas tlačil, Oleksiye vyrazil tempem o závod a já v závěsu za ním. Lucka na nás volala „opatrně, ať nepřepálíte start, ale nedbali jsme jejich rad, vždyť přece času bylo málo.
V půli kopce prošla Lucka lehkým krokem okolo nás, uřícených to turistických „amatérů“. Ve dvou třetinách kopce jsem nabral druhý dech a předešel já Oleksiye. Na vrcholu jsme na sebe počkali a spočetli si čas. Když jsme odečetli dobu potřebnou pro návrat na parkoviště, tak i když jsme počítali, že bude poloviční, jelikož jde o cestu z kopce, zbylo nám max. půl hodiny, spíše 25.minut na prohlídku zdi.
A tak jsme nelenili, rychle jsme chodili a všude vše fotili. Bylo již pozdní odpoledne a jelikož výlety jsou organizovány z rána, a tak ač byl krásný slunný den, na zdi nebyl téměř nikdo. Nádherný zážitek a i když jsme měli na prohlídku slabou půlhodinku, vůbec nelituji, že jsme tuto cestu podnikli. Mohu jen doporučit.
Cestu zpět k taxíku nám pouze zkomplikovala Oleksiyeho sběratelská vášeň a to, že si vstupenky nás všech nechal „raději“ všechny u sebe, asi abychom mu je pak „nezapomněli“ dát. A jelikož se nám někam zatoulala Lucka, my nemohli odjet autobusem k hlavní bráně, jelikož Lucka potřebovala tuto svou „sběratelskou“ vstupenku pro nastoupení do autobusu. Musela by tak dva kilometry pěšky až k čekajícímu taxíku.
Počkali jsme tedy do nejzazší chvíle a když už jsme chtěli do autobusu nastoupit, Lucka náhle dorazila. Sice musela předběhnout frontu lidí, ale stihli jsme tak autobus i taxík. Ono i kdyby nám taxík ujel, ukázalo se, že u vchodu k čínské zdi bylo hodně řidičů, nabízejících odvoz. S tím jsme ovšem nemohli dopředu počítat.
Po návratu na Pekingské letiště jsme si v restauraci dali jídlo, Oleksiye a Lucka si pak procházeli krámky ze suvenýry a já si zašel do jakéhosi „masážního“ salónu dát sprchu, jež byla po tom úprku do kopce a zpět příjemnou vzpruhou.
Po dlouhém letu do Evropy jsme posnídali ve vídeňském „pekařství“ Sröck, rozloučili jsme se zde s Luckou a odjeli do Brna a domů.