Před cestou do hlavního města jsme se pořádně prospali. Sice jsme měli jet až na večer, ale přes noc a tak přeci jen jsme nevěděli, co nás v autobuse čeká.
Vyklidili jsme pokoj a vydali se na poslední procházku městem Hue. Opět se mi potvrdilo, že v tak velkém městě je neproduktivní pohybovat se pěšky a tak když nás vehnal déšť do jedné z restaurací, tak jsem se po tomto nuceném obědě rozhodl ještě chvíli zůstat.
A zatím co Lucka s Olexiyem se vydali vstříc dalšímu poznávání krásných míst města, já se uvelebil blíže k neprosklenému oknu k ulici, objednal si ještě jedno pivo a pozoroval nepozorován běžný chod města na ulici před restaurací.
Když jsem se dostatečně nakochal atmosférou zdejšího místa, povšiml jsem si opuštěného kulečníku v rohu místnosti, optal se obsluhy, zda-li si můžu zahrát, objednal ještě jedno pivo (nebojte, jsou to jen třetinky 🙂 a zahrál jsem si partičku kulečníku. Ostatně co, je 8.5., svátek, tak ten je dobré prožít v klidu a pohodě, no ne?
S blížícím se časem odjezdu jsem se vydal sejít se zpět s Luckou a Olexiyem, vyzvednout si bágl a vydat se na noční cestu.
Autobus byl tentokrát skoro plný, samý turista, který si oblíbil noční cestu autobusem. A proč by ne, je to praktické. Dopravujete se přes noc, tím ušetříte čas i peníze za ubytování. Je to logické, pragmatické. Jenže v praxi to občas nevyjde dle představ. Stejně tak to bylo v tomto případě. Šlo o lépe vybavený autobus, byl s toaletou. Super pomyslel jsem si, nebude tolik zastávek.
Jenže ouha, měl jsem lůžko blízko těch toalet a dveře od toalety tak nějak zlobily. Někdy nešli zavřít, zasekli se o podlahu, jindy se nedali zacvaknout do zámku. A tak po každé, nebo spíše po téměř každé návštěvě někým, dveře bouchaly. Ze začátku jsem je chodil zavírat, ale kolem půlnoci jsem již rezignoval. Nemohl jsem však spát a tak když šla jakási slečna na záchod zrovna ve chvíli, když byli dveře od záchodu zaseklé v pozici otevřeno, zajímalo mě, jak si s tím problémem poradí? Vzbudí si přítele, aby jí pomohl dveře zavřít? Nikoli, otřelá turistka zvyklá na nekonfort prostě usedla, nechala zlobivé dveře dveřmi a začala trůnit. No inu taky řešení, většina lidí spala, tak proč ne, ale řeknu vám, pokud by měly vůně nějaký zvuk, tak od téhle slečny to by byl opravdu velmi hlasitý jekot! 😀
Po mnou probdělé cestě autobusem jsme konečně dorazili do hlavního města. Vystoupili jsme z autobusu a zjistili, že naše ubytko, malý hotýlek, je kousíček od nás (cca 2km) a tak jsme se vydali na raní procházku. Po příchodu na ubykaci nám bylo jasné, že se nelze ubytovat takto ráno, ale Lucka s Olexiyem tam domluvili s nimi hned dvoudenní výlet na další den a jelikož nám na tomto výlete propadne snídaně u nich, řekli jsme si o ni na dnes a šlo to. Inu, někdy se ta dobrá znalost cizího jazyka hodí, to nepopírám, jenže mě to jeho učení holt moc nejde a sám bych tak něco takto složitého nedomluvil.
Po snídani a odložení zavazadel pod schody našeho hotýlku jsme se vydali poznávat centrum města. Hanoi, tedy spíše její centrum, mě osobně uchvátilo. Rozhodně více než rozlehlé Hue. Je to krásné centrum, fotogenické, malebné uličky s pouličními krámky a prodavači, blízko nás se ozývají kostelní hodny co odbývají čas, v parku lidi cvičí, korzují, posedávají na lavičkách, svačí u pouličních stánků vystrčených do úzkých uliček, zkrátka žijí tu běžný život i na ulici. Ostatně, je tu teplo, tak proč ne 🙂
Po obědě jsme se ubytovali, dospali. Já napsal článek, byl to teprve ten o plážích v Nha Trangu. Večer jsme pak opět vyrazili na procházku městem. A opět paráda, osvětlené uličky neony, ten večerní mumraj, svítivé nápisy atd. Nemůžu se toho všeho nějak nabažit, procházím se uličkami sem a tam, v potravinách si koupím ledňáka, proplítám se místními, snažím se co nejvíce splynout s davem a fotím, fotím co se dá.
Ten den jdu však spát brzy. Čeká nás totiž již zítra hřeb našeho cestování po Vietnamu a to cesta kousek na sever od hlavního města. Je to pobřeží poseté tisícemi ostrůvků homolovitého tvaru v zálivech, z nichž nejznámější je zde zátoka Ha Long. A tak jdu spát a těším se na zítra.