Peking, Zakázané Město a jedna drahá láhev vody

Město Peking nás přivítalo poněkud ponuře a to jak počasím tak vlažnou vlídností. Nejdříve vízové povinnosti. No už jsem to martýrium po roce úplně zapomněl a opět jsem vyplnil špatný formulář. Navíc zde měli různé přepážky. Jednak pro ty, co vstupují do Číny pod vízy a pak ty nenápadné, tam úplně vzadu, tudy chodí ti, co vstupují jen na vyplněný formulář. A tak jsme si vystáli dvě fronty. Takže pro příště Romane, je to ten dvojdílný modrý formulář, ne ten žlutý, jasný 🙂

A aby toho nebylo málo ta celnice (tedy žena celník) měla na mě záludnou otázku, prý jestli jsem ztratil pas? Já udiveně koukal na ni, pak na můj pas, který držela v ruce a nechápal jsem. „Já nerozumím“, vykoktal jsem. Úřednice mávla rukou a zaškrtla mnou nevyplněnou kolonku ve formuláři a prošel jsem. Sláva. Poté mi Lucka vysvětlila, že to byl dotaz ve formuláři, kterého já jsem si nevšiml: „Jestli jsem někdy dříve v minulosti nějaký pas ztratil?“ No to je na moji znalost Anglčtiny opravdu složitý dotaz 😀

Ještě při odchodu z úřednických prostor se Oleksyij podivil, proč u každé automatické přepážky stojí osoba pvp. dozor, když jde o plně automatickou přepážku? Více jsme se ale v těchto prostorách více organizačně neangažovali. Svůj „vzdorový“ postoj k systému dal Oleksyij najevo naštěstí až později ve městě, ale o tom až později.

Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že výběr z bankomatu bude snadnější tentokráte ve třech lidech, přeci víc hlav víc ví. Inu první bankomat, nedal nikomu ani na různé druhy karet, druhý dal až když jsem to „zariskoval“ a kartu místo dotekem vložil do stroje, a po transakci karta  vyjela, uf 🙂

Na letišti mé spolu cestující Lucku a Olekse také pobavila skutečnost, že za přepážkou pro „Turistické informace“ stáli sice tři obsluhující, ale ani jeden neznal anglické slůvko „památky“. Pořád nám jen chtěli půjčit auto nebo prodat simku. Když jsme požádali o nějaký prospekt metra, měli jen jeden, který jsme si ofotili. Asi jsme je svými otázkami zaskočili. V turistických informacích chtít vědět něco o památkách, co nás to napadlo, že 😀

Sice tu jsou lidé méně vřelejší, když to srovnám se zkušenostmi z loňského Xiomenu, ale najdou se tu i vyjímky. Nejvíc mě tu baví ti, co na nás koukají jako na přízrak, nebo na filmové hvězdy. Prostě i zde jsou lidé, co na vlastní oči ještě neviděli bělocha. Jsou to srandovní výrazy v jejich tvářích, koukají se okolo, co na to ostatní spoluobčané asiaté, usmívají se na nás až tak jako rozpačitě výsměšně, je z toho cítit takové, hele ty seš divnej, ty seš jinej!  V centru, když jsem byl na chvíli sám se mi dokonce hned dvakrát stalo, že se takoví to lidé osmělili a šli si mě vyfotit. Jedni nejdřív s paní, pak já s pánem a pak si mě ještě vyfotili samotného. Budou mě asi ukazovat na fotkách po vsi, až se vrátí z výletu po Pekingu domů. Ani jsem netušil, že je tu pořad „Hledá se máma a táta“ tolik oblíbený :-D.

Jeden mladý pár asiatů, který si mě fotil 🙂

Tak jsme se konečně dostali do města (centra) Letištním expresem za 25CNY (cca 3,40kč za 1CNY) a následně metrem za 4CNY. Délka trasy přibližně stejná, jen cena rozdílná, holt cesta z letiště je vždy nejdražší než ty jiné :-).

 Musím říct, že jestli jsem si stěžoval v Londýně na hodně lidí, nevěděl jsem ještě o čem mluvím. Lidí tady v Pekingu je jak mincí ve výherním automatu a odevšad se stále sypou. Opravdu. Dokonce tu řídí i pěší dopravu. Na vytížených místech mají dokonce na chodnících jednosměrky, fakt,hlavně u vchodů do metra. A právě jedna taková jedna pěší mega jednosměrka, se nám stala při návštěvě památky „Zakázané město“ osudnou.

Sice jsme do památky byli spíše zahnáni špatným počasím a prohlídkou jsme se snažili uniknout větru, nečekané zimě a dešti, které se na nás valilo. Návštěvu jsme si ale chválili, bylo to  přes nepřízeň počasí príma. Památka je to opravdu skvostná, dost udiví svoji velikostí. Jde o velikost snad všeho. Výškou zdí nad kterými jsou až postaveny domy paláce, velikostí bran, velikostí„náměstí“ (jakýchsi nádvoří ), kterých jsou tu snad desítky, rozlohou (šli jsme jedním směrem 8km a videli z celého tak třetinu, možná polovinu), výzdobou, zelení a vůbec pompézností.

A tak když jsme byli znaveni prohlídkou, nevyspalostí, „bičováni“ nepřízní počasí, rozhodli jsme se, že se vrátíme „nejsnažší“ cestou odkud jsme přišli. Najdeme tak snadno metro, kterým jsme do centra přijeli, prostě logické ne? To co nás však zradilo byly ty pěší jednosměrky, které jsem poznal až tady. A tak jsme šli 8km zpět a došli jsme (tedy jenom já, Lucku s Oleksem odchitli už dřív :-)) k druhé bráně u které se platilo vstupné. Odtud mě poslali vlevo (ukazujíc doprava:-) do bočního vchodu, kde prý je východ. Ale rozumějte Zakázané město je mega,takže vlevo to byla cesta jako přes několik fotbalových hřišť!

Když jsme se konečně dostali na parkoviště vydali jsme se podél venkovní zdi zpět před hlavní vchod. Přeci svůj plán nevzdáme ne, když je tak skvělej. No, za drobný poplatek tu sice jezdí okolo té zdi elektrický vláčky pro znavené turisty, ale co, my jsme chlapáci a i když fouká, je zima a prší , to dáme, a šli jme.

A skutečně po dalších ujitých x kilometrů mezi zdí města a obřím (jak jinak) vodním příkopem, jsme dorazili před druhý vstup u kterého se platilo. A dál jsme se vydali po nám již známé trase, ale jak již tušíte v pěším protisměru. A narazili jsme na bránu č1, kde jsme při vstupu procházeli detektory kovu. No a bylo zle, tudy zpět jít nemůžeme, je to vstup. Výstup je prý tentokráte vlevo, ale my už tušili, že to nebude jen tak. A to už je moc, tak jsem se rozhodl s pánem v uniformě, zastupujícího tuto skvělou, přesto ale komunistickou zemi vyjednávat.

„Podívejte se, jsme zmoklí, unavení, šli jsme takovou dálku. Už jsme jeden vchod obcházeli přes parkoviště, není tu přeci jen nějaká kratší cesta?“ A pokynul jsem hlavou na asi dvacet metrů dlouhý, úplně prázdný průchod, který ten voják se svými kolegy strážil. Jeho odpověď mi však ještě teď hučí v hlavě a u ní jsem pochopil, že zde vyjednávat s úřední osobou opravdu nemá smysl. Řekl mi: “Naše země je velká a tak musíte občas počítat s tím, že půjdete dlouho!“ 😀 😀 😀

Když jsem odpověď pochopil, zavřel jsem pusu, polkl, již česky řekl „áaha“ a rozloučil se s nim dotazy: „Takže zpátky rovno a doleva?“ „A pak půjdu podél  téhle zdi (z druhé strany)?“ Ano, odpověděl.

Sice nelhal, ale nezmínil, že až po té, co obejdu druhý vodní příkop (jak jinak než mega velký, že), projdu parkovištěm a obejdu jakési obří kasárna, kde asi ti skvělí muži, co nám tolik pomohli „najít“ cestu, bydlí.

Tedy odbočili jsme vlevo, hele tady je taky ten vodní příkop, řekli si. A protože stavitelé zde již dokázali, že mají smysl pro simetrii, bylo nám jasné co nás čeká. Když tu ona simetrije nám najednou učinila cestu snazší. Hele tady jsou taky ty vláčky „pro slabochy“ svezeme se?

A zde nastala ta chvíle, kdy Olekse popadla chuť hájit své nezpochybnitelné právo, když odmítl sednout na sedadlo potrýsněné deštěm. Načež se spustila taková rozepře s řidičem až tak, že se ho snažil řidič vykázat z vozu. Při té hádce ustoupil i jiný asi osmdesátiletý Číňan, který také odmítal, a le nakonec si sedl na jiné, vodou stejně poškozené místo. Holt, on je zvyklí poslouchat. To ovšem Oleks ne 🙂 A tak mě napadl jakýsi kompromis, aby byli všichni spokojeni a zachovali si tvář, nabídl jsem Oleksovi igelitku, na kterou si mohl sednout. S tím všichni souhlasili a jelo se.

Když jsme obešli zmiňované kasárna, u kterých jsme si koupili párek na špejli a nějakou placku, smutně jsme se koukli průchodem u kterého jsme byli z druhé strany asi tak před hodinou. Jo,jo jednosměrky na ty bacha 😀

Než jsme šli do metra já si ještě na rychlo koupil půl litrovou petku s vodou za 5CNY, kterou jsem platil 50Yuanovou bankovkou a taky jsme se koukli jak projíždí policisty zatarasenou křižovatku jakási vládní delegace. „Možná je tam i Zemam“ pronesl kdosi z nás tří. A jelikož už jsme byli na stanici metra kterou jsme znali, byla cesta zpět na letiště i přes pár jednosměrek snadnou záležitostí.

Na závěr, aby toho nebylo málo tak jsem při „úklidu“ (do jiné kapsy) zbylích Yuanů z hrůzou zjistil, že jsem tu vodu neplatil 50Yuanovkou, ale 50EURovkou 😮 ! Říkal jsem si, že ten úsměv obchodníka byl takový vřelejší, než obvykle, když mi vracel 45CEN, ale nepřikládal jsem tomu nějaký důvod. Noo, zamrzelo a bolelo to. Ironií ještě bylo, když jsem si byl koupit na letišti sprchování. Ta paní mi řekla, že prý to mám za padesát, no provokuje snad? 😀

Inu vše špatné je zapomenuto a nahrazuje ho to dobré.Teď totiž sedím v letadle, když píšu tyto řádky, na cestě do Vietnamu. A přihodilo se něco, co beru tak, jako bych si za těch 50EUR připlatil. Náhodný komfort co tu teď mám. Osud mi totiž přihrál další dvě volné sedačky vedle sebe,na které jsi teď natahuji nohy. Přes uličku tu na mě smutně koukají tři urostlí asiaté, kteří musí sedět vedle sebe, rameno na rameni. Ale sorry pánové nedám, mám to totiž předplacené u jednoho vykutáleného obchodníka s vodou 😉