Den 5-10
Tak tady začíná dovolená u moře s mořem. Je to místo, kde se střetávají turisti poznávací s turisty odpočívajícími. Proto jsme těchto 6. dní pojali tak na půl. Občas odpočinek u moře, občas poznávací výlety.
Den pátý pro mě znamenal navíc ještě zážitek číslo dvě. Rozhodl jsem se, že si z Luckou zkusíme ponor. Já se v mládí potápěl rád, ale v rybníce bylo nanejvíš tři metry hloubky. Můj hloubkový rekord v potápění tak byl z plovárny Polanka, kde jsme jako kluci, sešplhávali ve skokanským bazénu do hloubky pěti metrů po žebříku. Tam byla voda sice taky průhledná jako v moři, ale přeci jen přiznávám, že zážitek s ponoru nic moc.
A to se nyní mělo změnit. Okolní oceán plný barevných ryb, korálů, hvězdic, potopených lodí, soch atd. Přímo vybízí si nějaký ten ponor udělat. A tak se šlo. Nejdříve jsme absolvovali půl hodiny 20.minutovou instruktáž. Ten delší čas přiznávám byl kvůli mně, Lucka mi občas musela něco přeložit. Ale naše půvabná německá instruktorka Ulla měla se mnou boží trpělivost, za což jí a Lucii patří dodatečné díky.
Dál se šlo do vody. Nejdříve praktická ukázka a zkouška, co jsme se naučili v kleče cca 1,5 metrové hloubce, následně jsme vypluli dál od břehu. Pod vodou jsme byli prvních 45.minut. Stále bylo na co se koukat. Ryby se nás nikterak nebáli, plavali okolo nás, asi vědí, že potápěči jsou zde neškodný amatéři.
Druhý ponor jsme provedli po asi hodinové pauze, doladily se závaží a tak bylo vše ještě více kmfortnější. Dalších 45.minut pod vodou uteklo jak voda :-). Dostali jsme se až do hloubky 12.metrů, což je maximum pro takovéto potápění po základní instruktáži. Co víc dodat, bylo to super.
Po jednodenním odpočinku jsme se vydali podívat se do turisticky známé královské vodní zahrady „Tirta Ganga“. Zahrada s bazénky či jezírky, kde se prohánějí pod nohama barevní kapři co se nechají od turistů krmit je také zajímavá atrakce. Jsou zde i bazény ke koupání, čehož jsme v horkém dni také využili.
Po obědě jsme si domluvili prohlídku okolí s místním průvodcem, který se nechal milerád najmout a ukázal nám zdejší les, obydlí místních, ale především rýžová pole. Také jsme zastihli místního rolníka při sklizni. Ukázal nám, jak se rýže ručně mlátí z klasů. Další pěkná zkušenost.
Následoval volnější den na lehátkách u bazénu a šnorchlování přímo v moři u našeho hotelu. Zde také je co obdivovat, korály a spousty barevných ryb hned u hotelu. Prostě to nemá chybu. Jeden den jsme taky šli šnorchlovat do míst, kde je potopená loď.
Další super zážitek jsem měl, když jsme si půjčili na jeden den skútry. Zdejší pobyt tím pro mě získal vyšší level. Nové možnosti poznávání. Jde o rychlejší dopravní prostředek než je chůze, ale přitom kontakt s okolím zůstává ještě zachován. Lidé okolo zdraví, často si chtějí i povídat, mnozí i nezištně, aniž by něco nabízeli. Projížděl jsem se po pobřeží a připadal si jak Harleyák na Route 66.
Poslední naší aktivní akcí byl výšlap na ukrutnej kopec se 1440 schody. Jde o komplex chrámů. Nejznámější je „Lempuyang“. Vytesaný z bílého kamene a známí hlavně ze selfíček turistů, jež se zde v zástupu fotí v bráně se sopkou Agung v pozadí. V současnosti je sopka dle odborníků před výbuchem a tak je o to více pro turisty k focení atraktivnější. Naše ambice byli ovšem větší, než návštěva tohoto spodního chrámu. Po celé hoře jsou ještě další chrámy seřazené jako výškové tábory. My měli namířeno do toho, který byl až na samém vrcholku. Já se rozhodl jít přímo po oněch 1440 schodech, ostatní z nás šli oklikou. Delší, ale mírnější cestou. Já to zkrátka chtěl mít rychle za sebou.
Cesta to byla drsná, někde u 940 schodu jsem přestal počítat, ale sílu mi dodávali bíle oblečeni Balijčani, jdoucí už cestu zpět. Smáli se už z dálky, zdravili a dávali se do řeči. Asi jsem nevypadal moc zdravě. Jedna postarší paní se ptala jestli jdu sám a pak abych byl na sebe opatrný. Ani nevím jestli měla strach o mě, nebo o zachování posvátnosti daného místa 🙂
Chrám na vrcholku nebyl ničím vyjímečným, snad jen množstvím dotěrných opiček. Dokonce zde nebyl ani pořádný výhled, jelikož je vrcholek často v mracích. Vzpomněl jsem na starého Homolku, který toto omlouvá slovy, „když si představím, že to není obyčejná mlha, ale mrak!“ Největším zážitkem s této akce tak pro mě byl ten kontakt s místními, kteří tu jsou opravdu fantastičtí. Ta pohoda, klid, komunikativnost a to i přes jazykovou bariéru, je to fajn.
Desátý den ráno jsme vyrazili se všemi svými věcmi o dům, tedy o ostrov či spíše ostrůvek dál za želvami na Gili Air, neboli „Vodní ostrov“, ale o tom zase až příště.