Den čtvrtý.
Indonésie je plná dobrodružství, pohody a usměvavých lidí. Ale to první, dobrodružství tu číhá za každým rohem. Já je dělím na malá, mezi ty lze zařadit i obyčejné sprchování. Vejdu do sprchy a nikdy nevím poteče nebo nepoteče voda. Nikdy se mi tu však nestalo, že by zde něco nebylo. Jen to tu holt trvá déle a tak i voda vždy ve sprše začala téct. Tím, ale dobrodružství nekončí, ale ….. jaká to bude voda, teplá nebo studená a jak dlouho poteče. Nezasvědcený by si přál teplou, ale ti co už vědí ví, že když teče studená, je to lepší. Ona totiž teče pouze teplá nebo pouze studená, nelze naředit a pozice páky u sprchy na to nemá žádný vliv. Studená je zde díky počasí jako naše vlažná, ale teplá? Zkuste si v horké vodě opláchnout např. šampón z vlasů 😉
koupelny v teplém podnebí nepotřebují střechu 🙂
Mezi velké dobrodružství bych rozhodně zařadil noční výstup na sopku Kawah Ijen na ostrově Jáva. Zdánlivě se jedná o banální výšlap jednoho velkého kopce, ale není tomu tak a i statistika je zde jiného názoru. 19. úmrtí turistů jen za letošní rok tu budí respekt. Díky tomuto číslu dokonce byly výstupy zakázané na nějaký čas před naší návštěvou. Tento zákaz byl naštěstí zrušen a my se mohli vydat na tuto cestu.
V čem tedy je záludnost tohoto zážitku se sopkou? Jde o to, že turisté sopku podceňují, nebo spíše přeceňují své síly a po náročném výstupu ještě před svítáním sestupují na vlastní riziko dolů k vyústi síry a hladině „rybníčka“ s kyselinou sírovou. Zde se stává, že se příliš nadýchají splodin, zamotá se jim hlava a v kombinaci s únavou po náročném výstupu se přidušení skutálejí dolů. Odtud už je nikdo není schopen vytáhnout.
A proč tedy tak riskují? Kvůli banalitě, chtějí ještě před svítáním vidět a nafotit tzv. „Modré světlo“. Jde o věčný plamen výparů sýry ze sopky, který je ovšem viditelný pouze za tmy. V současnosti se bezpečnost vyřešila tak, že vstup je povolen pouze s respirátorem aby nedocházelo k omdlívání turistů. Problém je ovšem v tom, že parametry respirátorů nejsou dané a tak tam stále turisti lozí s jakoukoli textilií přes pusu a myslí si, že jim se to stát nemůže.
Z daného vyplývá, že já jsem před svítáním dole nebyl. Nešel jsem tam ani po rozbřesku. A nebylo to třeba, krajina je v okolí natolik okouzlující a fotogenická, že není nutné riskovat abych viděl modré světlo.
Návštěvu sopky doporučuji všem. Výšlap je sice fuška, ale ta krása hned po východu slunce stojí za to. Nevadí ani to, že je tu více lidí jak při slevách v Disney Landu, je tu tolik místa, že se ty davy zde rozpustí do přijatelných skupinek.
Ještě zbývá odpovědět na jediné, proč zrovna za úsvitu? Pokud tu setrváte o pár hodin déle, pochopíte. Jakmile slunce vystoupá výš. Sopka se před zraky zahalí do kouře a dýmu. A po celý den už není vidět sytě modrá, kyselinová hladina v kráteru. Možná že občas a někdy ano, ale myslím, že by to bylo velké štěstí ji zahlédnout. Tak proto tedy davy turistů vycházejí za tmy, aby spatřili sopku v plné své kráse a ta je pouze za úsvitu.
Indonésané jsou velcí obchodníci a tak vás také jsou ochotni na sopku na vozíku odvést, pokud si objednáte jejich vozíkové taxi. Co stojí nevím, já to vyšel po svých.
Náš čtvrtý den byl v podstatě jen o sopce. Po návratu, kolem poledne jsme se vykoupali v hotelovém bazénu a vyrazili zpět na ostrov Bali. Na jeho severovýchod do blízkosti městečka Amed do hotelu Bali Bhuana Cottages na pláži, kde strávíme už více dní. Ale nebojte bude o čem psát, povalovat na lehátkách se tu budeme jen obden :-).
=Fotografie budu postupně přidávat, zatím jen těchto pár na FB=