Den druhý.
Ráno jsme měli sraz z Balijským průvodcem, který nás má tři dny doprovázet a vozit po zajímavých místech. V devět hodin ráno bylo krušné vstávání. Stále nás trápil časový posun, ale také některé probdělé noci při cestování.
Přišel jsem na místo srazu – recepci, jako první a uviděl sympatického drobného Balijce, který na mě koukal a měl úsměv od ucha k uchu. Podává mi ruku a česky s přízvukem mě oslovuje „Ahoj, já jsem Made“. Odpověděl jsem mu a myslel si, že umí česky jen jednu, dvě věty. Přesto ale mu povídám česky. Musíme počkat, Zdenek tu ještě není a Made na to „To névadí mamé čás“, Tuto větu Made používal často. Nám dodávala pohodu a klid. Přeci kdo by si nepřál „mít čas“ no ne 🙂
S Madem byla vůbec sranda, on se rád smál, a všemu. Pobavil jsem ho i svoji mnemotechnickou pomůckou jak si zapamatovat Indonézky slůvko „děkuji“, tedy „Terima kasih“. Když jsem mu ji prozradil, začal se smát a mnemotechnickou pomůcku ještě okořenil „Teri má VELKÉ kozi“. Je to prostě šprýmař. A Česky umí Made velmi dobře.
Vyrazili jsme na sever a prodírali se dopravním davem. Po hodině jízdy jsme byli ještě stále v Denpasaru. Made sám přiznal, že na tak velký provoz není ani on zvyklí. Bydlí na severu a tam je klidněji.
První zastávku jsme udělali, když jsme přejížděli hory. Byl tam krásný výhled na Balijskou krajinu, plnou tropické zeleně.
Druhá zastávka byla už plánovaná a to u chrámu „Ulun Danu Bratan“, fotogenická budova, leč s davy turistů. Na dotaz Madeho, kolik času máme na prohlídku přišla obligátní odpověď. „Kolik chcete, mame čás“.
Třetí zastávkou byla tzv. „Opičí farma“. Ve skutečnosti ovšem šlo o jakési odpočívadlo na kraji cesty, kde byla polorozpadlá stavba velikosti autobusové zastávky. U té byla paní co prodávala banány a neloupané arašídy pro krmení opiček. Opičky byli slušné, nic našeho se nám nesnažili ukrást, jen si brali z ruky arašídy a kousky banánu. Občas využili chvíle, kdy jste si všímali více focení než misky s dobrotami a začali si hbitě brát sami. Jinak ale byli poslušné a téměř pózovali.
Made při dlouhých přesunech autem sám z ničeho nic často změněným hlasem, jakoby dívčím, pronášel otázku “Už tam budééém?“ Tuto pravděpodobně slýchává často, ale od nás nepřišla a tak proto si ji asi říkal sám. Ke konci cesty jsem mu ji občas žertem položil, když mu tolik chyběla. Vždy po té u Madeho vypukl smích a zopakoval ji. Prostě, se rád směje.
Byl jsem na cestách na přední sedačce a tak jsem sledoval ten maglajs v dopravě z první ruky. Jednou, když nás předjíždělo nějaké auto opravdu natěsno, že před nás udělalo prudkou myšku se Made na mě obrátil a klidným hlasem a s úsměvem od ucha k uchu povídá: „To je magor, cooo?“ Ovšem asi po padesáti kilometrech naopak předjížděl Made a on sám byl nucen se zprudka vrátit do našeho pruhu myškou a na to jsem Mademu zopakoval jeho větu „To je magor, coo?“ No a co na to Made? No jak jinak, smál se 🙂
Z jeho úst zněli i srandovně typicky české věty, které rád pronášel, jako „Tý vole, to je pařák jako kráva?“ Made je prostě Made In donésia.
Čtvrtá zastávka byla u neskutečně krásné vyhlídky na dvě jezera v údolí pod námi. U té byla i ukázka několika exemlářů zdejších netopýrů. Zajímavé.
A poté už jsme se prodírali úzkou silnicí přes hory pralesem do míst, kde je největší a snad i nejkrásnější vodopád (či spíše dva vodopády) na Bali. K vodopádu se jde úzkým chodníčkem okolo snad všech plodin co tu rostou. Strom hřebíčku, banánovník, káva, kakao, kokos, papája aj. Vůbec hřebíček je tu cítit na celém ostrově 24.hodin denně a to už na letišti. Jednak ze stromů, ale taky z cigaret, jelikož tu mají i hřebíčkové cigarety 🙂 .
Cesta k vodopádům byla opět náročná, ale fantastická. U druhého vodopádu jsme se vykoupali. Až těsně pod vodopádem si člověk uvědomí, jak mohutná je to síla. Bodejť by ne, když umí roztočit těžkou turbínu. Od vodopádu jde vítr tak silný, že se od něj musíte otočit, aby jste se nadechli a proud vody vám nedovolí dostat se blíž jak na pár metrů od místa dopadu. Kapičky vodní tříště štípají jak jehličky či kroupy za deště. Připadáte si jak v bouři. Skvělý zážitek.
Když jsme odtud odcházeli, stmívalo se. Po cestě k autu jsme se ještě zastavili u místní prodejkyně kávy, čaje a koření. Ta nám připravila ochutnávku různých druhů přípravy káv a čajů. Koupil jsem si tu Balijskou a Cibetkovou kávu a černé chilli. Těším se, až doma ochutnám.
Na ubytování jme dorazili už opravdu hodně pozdě v noci a dost unavený, tedy aspoň já ano. Na druhý (třetí v pořadí) den nás čekal dopolední relax u bazénu a daleký přesun na jiný ostrov. Kam? To se nechte překvapit, ale určitě někam, kde to znáte minimálně z televize :-).