Po krátkém, pro mě jednodenním setkání na Slovácku jsem se těšil do Brna za Petrou. A také, že se seznámím s dětmi, Sárou a Kevinem. Že je Kevin tou dobou na táboře a tak nebude doma, jsme se dozvěděli až na místě. Ale to hlavní, proč čtete tyto řádky zřejmě je:

Co tedy říkám na to, jak Petra s dětmi bydlí a jaká je hospodyňka?

Než se pustím do popisování, jak návštěva v Brně probíhala, musím připomenout jak jsem trávil čas před touto návštěvou. Do klání o Petřino srdce jsem vstupoval bez větších ambicí. Petra mě na facebookových stránkách zablokovala, jako nežádoucí osobu a tak jsem ani nepředpokládal, že bych v ní vzbudil větší zájem o mě. Proto jsem si také naplánoval letošní léto naprosto jinak. Chtěl jsem navštívit Londýn a po té pobýt měsíc ve Skotsku.

I přes tyto plány jsem měl vymyšleno, jak v případě postupu dodržím smlouvu o natáčení pořadu. Odletěl jsem pouze na pět dní do Londýna, ale před odletem jsem nejdříve koupil jednosměrnou letenku zpět tak, abych stihl natáčení. Jelikož tím víkendem zrovna začínali v Anglických školách prázdniny, nešlo zrovna o snadnou záležitost, ale povedlo se a já mohl odletět.

Když mě tedy pozvala Petra k sobě domů musím přiznat, že mi v tu dobou začínala být velmi blízká a přímo jsem toužil poznat ji víc.

Po příchodu do bytu, mě přivítala Petra vlažně a já pocítil, že to není dobře. Celkem jsem takovým přístupem byl zklamán, do toho se u mě začala projevovat únava z cestování, přeci jen už mi není dvacet :-). Zkrátka návštěvu jsem po většinu času jen propozoroval. A co jsem tedy vypozoroval?

Možná vás to překvapí, nebo snad i pohorší, ale na výše uvedenou otázku musím říct, že v bytě Petry jsem se cítil co do pořádku dobře, byt mě nikterak nepřipadal, že by byl neuklizený. Možná to bylo způsobeno podmínkami bydlení, které jsem zažil těstě před tím v Londýně, to nevím, ale tak jsem to cítil. Pravda, jsou hospodyňky, které uklízejí víc, a zřejmě víc jich uklízí i většina. Nicméně si taky myslím, že je to každého věc. Nejsou žádné tabulky, do téhle míry je to ještě uklizené a od téhle už nikoli, to je nesmysl.

JE TO KAŽDÉHO VĚC, JAK MOC SI DOMA UKLÍZÍ!

Pokud jde o zdraví bezpečné prostředí co se nemocí a parazitů týče, tak je nám do toho přeci houbelec!

Co se týká pohostinnosti vím jen, že dary je třeba přijímat s pokorou. A rozhodně horší, než někoho špatně pohostit, je VYČÍTAT hostiteli špatné pohoštění. A vůbec vrchol drzosti je vyčítat někomu špatný úklid, nebo nedobře odvedené domácí práce! Jde přeci o hostitelův dům, je to jeho. Když se nám to nelíbí, můžeme jít. Nikdo nás tam násilím nedržel.

Takže potud odpověď především na komentáře po internetu a pokud se chcete jako já raději bavit, než trápit se, trýznit vztekem a rozčilovat, pojďme k příběhům a historkám z natáčení, kterých je z Brna fůra 🙂

[box background=#e69191]Vedení filmového štábu leželo neustále v žaludku Pavlova účast v pořadu při pochybnostech o jeho sexuální orientaci. Vzhledem k tomu, že tyto narážky prováděla osoba, jejíž orientace je na stejné pohlaví, nikdo to ani nemohl považovat za diskriminační. Nutno dodat, že ve zlém to nebral ani Pavel, ba naopak situace mnohdy dokresloval svým herectvím. Nejzajímavější chvíle takovéhoto „rýpání“ byl odjezd na wellnes, kdy se Pavel optal, do kterého auta má nastoupit. Zmiňovaná osoba ze štábu mu s vážnou tváří odpověděla: „auto pro buzíky je támhlen to“. Pavel bez mrknutí oka se otočil uvedeným směrem, sundal si tričko a kroužíc s ním jednou rukou jako když lehké děvy krouží kabelkou, ladnými krůčky došel až k autu od kterých otevřel dveře a na nic netušící mužské spolucestující tenkým hláskem pronesl. „šoupněte se holky, jedu s vámi“. Jj, Pavel nezkazí žádnou srandu.[/box]

Další člen štábu měl takový specifický a krásný humor. Nevím jestli to znáte, takový lidi co si z vážnou tváří vymýšlejí absurdní nesmysly a čekají, jak dlouho tomu budete věřit, znáte ten humor? Já jsem to občas aplikoval s mým kamarádem Radkem. Jakmile jeden z nás začal tlačit někomu tyto nesmyslný klíny do hlavy a aspoň na chvilku tomu dotyčný začal věřit. Pohotově ten druhý se pokoušel přidat, aby tu sebe nesmyslnější báchorku co nejdéle živil v hlavě zmateného posluchače. JE TO PAK SRANDA PRO VŠECHNY ZÚČASTNĚNÉ, I PRO NACHYTANÉHO, AŽ CELOU LEŽ ODHALÍ.

[box background=#e69191]Tak tento zmiňovaný šprýmař nám představil zvukaře, kterého jsme ještě neznali s tím, ať na něj moc nemluvíme, že on moc dobře nemluví česky. Že mu říkají indián, nejen proto, že tak vypadá, ale hlavně proto, že je z Argentiny, je to kolega z branže. A my jako pitomci, jsme s Indiánem první hodinu natáčení komunikovali jak s dementem rukama, než jsme zjistili, že indián je vlastně Čech jak poleno a jen vzhledově exoticky vypadá :-)[/box]

[box background=#e69191]Při dlouhém čekání v autě na Petru, nás zase šokoval svou upřímností co si myslí o této učinkující, když z něho vyjelo: „chlapi, upřímně a bez kamer mi řekněte………… Jen to hrajete, nebo TOHLETO vážně chcete??!“ Upřímnost nade vše :-D[/box]

[box background=#e69191]Fopa podobného ražení nastalo také ze sousedkou v domě Petry. Starší paní bydlící v tom též domě moc dobře věděla smysl naší a filmařů návštěvy. A tak při jednom z průchodů chodbou se osmělila, vykoukla ze svých dveří a oslovila kolem jdoucího pána slovy: “vy jste jeden z nápadníků paní Petry? Vemte nohy na ramena a rychle pryč, pane!“ Miluji sousedy, když můžou, pomůžou :-)[/box]

A jak tedy maminku Petru vidím já?

Peťa je velmi citlivá osůbka. Její svět je dle všeho založený především na citech. Svá rozhodnutí řeší citem. Má jiný svět, který žije. Zatím co jiní vidí materiální věci, ona posuzuje předměty dle vztahu k nim. Proto činnosti které dělá, rozhodnutí, které provádí se jiným mohou jevit nelogické, zbytečné, nebo zmatené. Ale pro ni jsou důležitá a mnohdy jediná. Je zkrátka jiná. Její svět se našim pohledem nedá měřit, nebo soudit, natož pochopit. Je třeba jej jen tolerovat a respektovat.