Je zajímavá zkušenost kouknout se na pořad „Hledá se táta a máma“ z pohledu účastníka. Dle reakcí v různých internetových diskuzích si mohu udělat představu, jak pořad asi vidí diváci. Ale pohled účastníka je v mnohém jiný a proto mi dovolte se o tuto zkušenost s vámi podělit. Máte-li tedy na to chuť, začtěte se do následných řádků a nechte se vnést do současného světa filmového šoubyznisu pohledem laického účastníka.

První natáčecí den si zvykám na tempo, nebo spíše pracovní rytmus, který celé natáčení provází. Je to hodně o čekání. Být připravený na natáčení a vyčkávat. A tak už jsem se druhý den naučil rozeznávat důležité a neplodné čekání, abych ve správnou chvíli provedl životně důležité úkony, tj. najíst se, napít a navštívit toaletu. Protože pak totiž v nestřežené chvíli přijde to očekávané TEĎ, rychlé vysvětlení záměru, a hurá na to. Za pár minut je po všem a jdete opět. Ano, opět čekat.

Čekání celkem snadno ještě vysvětlíte lidem, ti to jakž takž také i umí dodržet, ale rozhodně to nevysvětlíte čerstvým květinám, které v poledním slunku Lednického parku čekají spolu s námi na natočení „ranního“ setkání s Petrou. A tak jsme na místo pompézních pugétů předávali spíše šlechtěný plevel, ale co se dá dělat.

Petra se stejně více než o kytice zajímala o nás, kteří jsme přišli za ní. Respektive nejvíce se zajímala o toho, který vůbec nedorazil. Záhadný účastník s číslem 1., o kterém se nemá mluvit, protože na natáčení nepřišel. Proč tomu tak je a jak to s ním je, se můžeme už jen dohadovat. Jenže právě na tohoto nejatraktivnějšího nápadníka se Petra těšila nejvíc, což výrazně ovlivňovalo věci následné.

Seznámení se z účastníky, soky v lásce, je kapitola sama pro sebe. Když se bavíte v podstatě s úplně cizími lidmi, mnohdy na vás čeká nejedno šokující překvapení, a to i když šlo o pány pohodové a příjemné společníky. Při hovorech se začnou rozkrývat nečekané životní příběhy. Jeden vám dopodrobna vysvětluje, jak probíhá ubytování ve věznici, aniž by si uvědomil, co nám tím vlastně oznamuje.

Další zase se při hovorech o dřívějších partnerkách nikterak netají zálibou v ženách ve věku 15+ a svých zkušenostech s nimi. Na otázku proč se tedy uchází o Petru, bez skrupulí odpověděl „proto, že má dospívající dceru Sáru“?!? Takže uchazeči o Petru jsou ještě více podivní, než je na kamerách vidět, to mi věřte. Naštěstí ne všichni. A tak více než vzhledově, je Petra nucena vybírat aspoň trochu přijatelnou povahu partnera. Neměla to lehké.

Natáčení je v mnohém úplně jiné, než jsem čekal. Přelepování reklam na oblečení izolepou a hlídat se, co říkat do kamery z pohledu nechtěné reklamy či nevhodných slov, to už asi nikoho dnes nepřekvapí.

Co jsem však netušil, je obrovské tempo a množství materiálu, který je za den natočeno. Ti filmaři se za celý den nezastavili a tak jsem se ani nedivil, když na dotaz jednoho z účinkujících „kolik váží ta kamera“, kameraman znaveně odpověděl, „úterý,… osm večer“.

Ono vůbec na historky tu není nouze. Ti kolem jdoucí lidi na natáčení reagují různě. Pokřikují na nás, snaží se dodávat nějaké bonmoty a jinak na sebe strhnout naši a filmařů pozornost. Na to členové štábu, spíše ti služebně starší, používají odpovědi, které ty „křiklouny“ zdvořile uzemní.

Například, když nám při nácviku jízdy na segwayích u rybníka kdosi z náhodných diváku nutil jednu dámu v plavkách, zda-li by jí také filmaři neobsadili jako komparz, že už prý jednou hrála. Na to jeden zkušený zvukař pohotově zareagoval větou „Já vím, ten film si pamatuju, ale hrála jste tam bez oblečení, že? Slušelo vám to tam. Je to můj nejoblíbenější film!“ Čímž nabídky spolupráce od pána, který byl pravděpodobně k té dámě v partnerském vztahu, rázem ustaly :-).

Co se týká jízdy na segwayích, mohu jen doporučit. Je to skvělý zážitek. Naučit se na nich je snadné, ovládání intuitivní. A právě v tom je ale jízda na segwayích nebezpečná a zrádná. Dostanete totiž brzy pocit, že to umíte, a že se nemůže nic stát. To tak sice je, ale jen do krizové chvíle, pokud například nenajedete na některou překážku, která vám rozhodí těžiště.

Ostatně o tom by mohl vyprávět Libor, nebo i šéfka filmového štábu. Ta totiž jeden ze segwayí řídila, když jej převážela na místo natáčení. Zkoušela prý „co to dá“, když najela na kořen stromu mírně vyčnívající nad úrovní terénu. Segway ji tak „shodila ze sedla“ a podřela si obličej. A po téhle informaci s takovým strojem závoďte, když navíc na něm jedete takřka poprvé 🙂

Také historku od Pavla znám nejdříve v jiné podobě. Zmiňoval se o filmařských zkušenostech, ale vše podal takto: „přihlásil jsem se na natáčení jakožto divák (?!?) do pornofilmu. Až při natáčení jsem však zjistil, že jde o gay film, na který jsem se musel pět hodin dívat.“ Ovšem po odvysílání jsem zjistil, že verze pro Petru je poněkud jiná, takže otázka zní, jak to vlastně bylo? A vůbec, jak to vlastně s Pavlem je? A proč v pořadu je? Na tuto otázku mi v podstatě odpověděl, že je zde jako účinkující a že prostě zde jen účinkuje! Ale samozřejmě mohlo jít jen o mystifikaci z jeho strany, jsme přeci do jisté míry soupeři :-).

Na druhý den jsme z Lednice odjeli natáčet do Valtic. Jak bylo už tradicí, než se natočilo buzení Petrou, vstávání a vyklízení pokojů, bylo již poledne. Valtický park je krásný a fotogenický, ale disciplíny, byť měli být jako pro mě stvořené, tak byly pro mě spíše postrachem. Odpovídat Petře na otázky typů data narození, jména dětí a tak, bylo pro mě obtížné. Byli to totiž pro mě informace, které jsem si četl naposledy více jak před půl rokem. Jelikož jak jistě vzpomínáte, mě Petra zablokovala přístup na svůj Facebookový profil a já si tak v tomto nemohl osvěžit pamět těsně před natáčením :-(!

Fotografování v zámeckém parku je druhá problémová věc, která je pro mě výhodná jen zdánlivě. Okamžitě jsem v hlavě řešil výběr menšího zla. Park je totiž fotogenický, ale v poledním slunci a s fotoaparátem, který neznám….? Navíc, pokud se focení nepovede kterémukoli účastníkovi, nic se neděje, ale pokud se to nepovede mě, když se tím živím, je to dost velká ostuda. Věděl jsem jen jedno, získat trošku času na rozmyšlenou, nejít jako první. Což mi bylo pak všemi vytýkáno. Navíc fotoaparát byl nastaven na plně manuální režim, s čímž si neporadil žádný s účastníků, dostatečně ani já ne. První šel tak fotit Libor, jehož fotky se nezdařili vůbec. Potom já. Po focení jsem klukům nastavil fotoaparát na automatiku, přepínač na automatické ostření jsem však v tom stresu z natáčení nenašel. Sám jsem ostřil ručně. Ostatní účastníci tak měli aspoň fotky dobře naexponované, bohužel ale ostré NE.

A po takovéto blamáži nastalo vyřazování. Vyřazování po disciplínách, které mi zdánlivě byly šité na míru a mohl jsem se v nich blýsknout, jsem naprosto propadl. Naštěstí mezi námi měla Petra více adeptů na vyřazení, kterým dala přednost. A tak vypadl Petr a Ivo.