Ostrov Gili Air neboli Vodní ostrov.

Ptáte-li se proč Vodní ostrov, když název je Gili Air? Také mě to zajímalo a tak jsem zjišťoval. Je to jednoduše proto, že ostrov se tak v překladu jmenuje. Gili Air není totiž anglický název, jak by se mohlo zdát ze slůvka „Air“, nýbrž Indonéský. „Gili“ znamená ostrov a „Air“ znamená vodní. Slovo, které v jednom jazyce znamená vzduch je v jiném voda :-D. Zajímavé, no ne?

Ono, celkem odlišné prostředí je na ostrovech Gili. Je to zde hodně o turistice. Krásné restaurace na pláži, malebné posezení u moře. Půjčovny kol. Ostrov je malinký, kruhovitý o průměru cca 1,5 km. Všechna pozemní doprava je tu bez spalovacích motorů. Jezdí tu pouze skútry s elektromotorem. Největší a zřejmě i nejdůležitější dopravní prostředek je tu dvoukolový povoz tažený malým koníkem. Na něm místní vozí v podstatě vše. Materiál na stavbu, zboží do prodejen, dopravují turisty, nebo je jen tak vozí po ostrově. Vozí ale i odpadky do přístavu, které odváží loď. A doufáme, že loď to vozí jinam nežli jen na „hloubku“ :-).

Další způsob dopravy jsou tu lodě a to jak mezi jednotlivými ostrovy, tak okolo ostrova na výlety. Ostrovy lákají turisty především na přítomnost želv (velkých), které tu „žijí“. Či spíše přebývají. V rámci výletu, vás zavezou asi tak na půl cesty mezi ostrovy a zde se dá želvy spatřit při šnorchlování. Je tu relativně mělko. Když chvíli počkáte, nějaká z želv na dně se bude muset vynořit nadechnout a i když jede dál od místa plného turistů, pokud ji nevyplašíte můžete s ní plavat v podstatě metr od ní, což se mě povedlo dvakrát.

Na ostrov jsme se dopravili rychlolodí, jde v podstatě o takový lodní „autobus“ jedoucí rychlostí motorového člunu. Pro slabé žaludky při větších vlnách nic vhodného. „Zvracecí“ zóna byla vzadu u motorů „ na čerstvém vzduchu“. Byla však na obou cestách vždy plně obsazena a stále doplňována novými zájemci. Kdo se na takový člun chystá a má s nevolností žaludku na lodi problémy, doporučuji před cestou Kinedryl nebo něco podobného.

Jak už jsem zmiňoval u ostrova Gili Air jde hodně o místo zaměřené na turismus. Malebné restaurace jsou lákavé i na večer po setmění svým nasvícením a usměvavým „vítacím“ personálem, který vábí kolemjdoucí na večeři, případně drink. Toto malebné místo jsme si i my hojně po večerech vychutnávali a dopřávali si s evropského pohledu „levné“ rybí pochoutky na grilu se zeleninou a rýží. Já tu zřejmě za poslední týdny snědl více ryb, než za celý svůj předešlý život 🙂

Jedno odpoledne jsme si se Zdeňkem půjčili kola a rozhodli se objet si celý ostrov. Zdánlivě snadná věc, jenže? Okolo celého ostrova, tedy až na malý kousek, vede sice cesta. Ta je ale na mnoha místech tvořena z tak velkého množství plážového písku, že je téměř nemožné po ní na kole jet. A tak abychom kola nevedli, snažili jsme se písečná místa objet. Výsledek byl, že jsme západ ostrova měli proježděný křížem krážem (viz. Navigace) a na východ se stále ne a ne dostat. Podotýkám, ostrov má jen kilometr a půl, říkal jsem si to přece není možný a tak jsem na poslední hodinu zapůjčky kol chtě nechtě zapnul navigaci a vyrazili jsme svižnějším tempem. To by bylo abychom ten ostrov neviděli i z druhé strany!

V jednom kritickém místě, asi sto metrů od vytoužené pláže „druhé strany“ ostrova jsme zastavili, abych měl jistotu, že nepojedeme špatně. V tu chvíli nám nabídla půvabná turistka pomoc s hledáním cesty. Já poděkoval, ale slušně odmítl s tím, že si nemusí dělat starost a svoji papírovou mapu dál hledat nemusí, že to zvládneme. Turistka s úsměvem odvětila, že není přeci zač, když nepomohla a odjela na opačnou stranu, než jsme se vydali my.

Po té jsme dorazili již úspěšně na druhou stranu ostrova. Komické na celé věci totiž bylo dění následné. Asi po deseti minutách dorazila i ta zmiňovaná turistka. Když nás uviděla, hlasitě jsme se tomu všichni zasmáli, že se zase vidíme. „Trochu jsem sama zabloudila“, pronesla. Ten, jež nám chtěl ukázat cestu ve skutečnosti sám zabloudil 🙂 Ve zbylí čas, jsme pak projeli vytouženou východní část ostrova podél pobřeží a s uspokojením v srdci kola vrátili.

Jeden den jsme si taky udělali výlet, jednak abychom viděli již zmiňované želvy, ale také navštívit vedlejší ostrov Pulau Gili Meno. Tento ostrůvek se zdál být méně vyhledávaný a tak i méně „obležený“ turisty než tomu bylo na Gili Air.

Naopak sousední, daleko větší ostrov Lombok jsme nechali bez povšimnutí „Na příště“:-) a vrátili se zpět, opět rychločlunem na milované Bali. Bali vonící vonnými tyčkami a hřebíčkem, s usměvavými hinduistickými Balijčany, kteří nám všem už po čtyřech dnech strávených na Gili Air chyběli.

Já osobně mám s návštěvy ostrova Gili Air dost smutný pocit. Když se totiž na celém tom okolí ostrovů potápíte, nebo šnorchlujete nelze si nevšimnout obrovské devastace korálů. Zdravé jsou barevné, plné života. Ale tady umírají a to na kilometrech čtverečních. Tady ty korály jsou šedé, nebo pískové barvy. Jakoby jste se koukali na spáleniště obrovských rozměrů. „Mrtvé“ korály se zde pak ulámané válí po plážích. Já když se na to koukám, představuji si jaká nádhera to tu musela být, protože ty korály jsou všude a jsou jich pod mořem obrovské plochy. Musel to tu být potápěčský ráj, ale to už je minulost.

Ať chceme nebo ne, svět se mění a někdy je to jen po staletích nenápadně malinkými krůčky a jindy je to prudká změna během několika let a na obrovské ploše. To je zřejmě také typický znak Indonésie, prudká změna. A to ať jde o podmořský život, nebo změny na pevnině zapříčiněné sopkou. Země se mění, život jde dál.

Autor e Booku: "Jak nafotit 3D snímek výrobku bez fotoateliéru snadno a hezky." Dlouhá léta rád fotografuji, je to mé povolání i koníček a ukazuji lidem jak můžou fotit lépe nebo snadněji. Více se dozvíte zde >>
Komentáře