Moje cesta je bezesporu začátečnická a tak se mi stávají trapné situace každou chvíli. Naštěstí se umím svým hloupostem zasmát (já ano, vám to nedoporučuji, aspoň ne v moji přítomnosti :-D) a tak se po cestě směji teď už nepřetržitě. Hlavně dnes se toho hodně nakupilo, tak jestli se smějete rádi, poskytnu vám něco z mých hloupostí. Můžete se z nich poučit na cesty, ale spíše slouží pro pobavení a zlepšení nálady.
Začalo to cestou z Amsterodamu do Číny. Let který jsem plánoval jako spací se naprosto zvrtl. Nejen, že mé číslo sedačky ve skutečnosti nebylo (díky dveřím) v široké uličce, tak jak tomu bylo u schématu přiloženém u bookingu. Ale stala se „zákonitost rozmístění pasažérů“ o které jsem již slyšel od jiných cestovatelů a od té doby se děje.
Co se stalo? Jediné děti co cestovaly byly nejen blízko mě, ale oni byly přímo za mnou, respektive za našimi třemi sedačkami, protože nevydržely a místa střídali. Takže na spaní jsem už druhou noc za sebou mohl zapomenout.
Pro nezasvědcené uvádím několik praktik těchto zlatíček „cesto-teroristů“: Jsou to tzv. „výkřiky do tmy“ když už usínáte (špunty do uší na tak krátkou vzdálenost byly nedostačující), honění se v uličce, při čemž při každém proběhnutí se jim podaří do vás nebo do vaší sedačky drbnout, a nejzákeřnější – rytmické kopání zezadu do sedačky, nejlépe v pul minutovém intervalu. Pokud se snažíte usnout rytmus zrychlí a údery naberou na síle. Jako poslední uvedu tvrdošijné domáhání se věci, kterou má zrovna brácha atd.
Uvádím to tu spíše jako omluvu dříve než popíšu ty své zmatky, aby jste věděli, že komikem jsem také proto, že jsem poslední dvě noci v každé spal sotva hodinu. Zmatky bych asi dělal stejně, ale nebylo by jich tolik a nebyli by tolik pikantní 🙂
Tak tedy:
Přílet do Číny a imigrační dilema, který s těch dvou formulářů je ten, když jde o krátkodobý pobyt bez řádného víza. Ano samozřejmě, vyplnil jsem ten špatný a musel jej přepisovat. Ale po trojím odběru otisků mě nakonec do své země pustili.
Dvanáct hodin čekání, uvažoval jsem co budu dělat. Vyrazím někam do města, pomyslel jsem si a začal shánět vše potřebné. Nejdřív si musím koupit vodu, z kohoutku ji zde riskovat nebudu a tak začala peripetie. Směnárna zavřená, je totiž šest hodin ráno. Ptám se letušky na jinou, zda-li neví a ona, že ne a jestli by mi nestačily bankomaty, které stály přímo vedle mě.
Aha vlastně, můžu vybrat! Jenže bankomaty v čínštině. Co teď. Dám tam kartu a na tom jejich písmu nebudu vědět, jak se požádá o její vysunutí, pomyslel jsem si. A tak nejdřív hledám tlačítko na přepnutí do angličtiny. U jediného bankomatu takové tlačítko nacházím, zkouším ho, ale bankomat nereaguje. Co teď? No risknu to, třeba naskočí angličtina po vložení karty. Povedlo se, a anglicky už po mě chce pin.
Zadávám pin. Naskakuje menu o třech položkách: zůstatek, výběr, vysuň kartu. Skvělé nejdůležitější tlačítko „vysuň kartu“ tu je. Náhle si však uvědomuji, že nevím kolik mám vybrat, nevím kurz. Neznám vlastně ani název té čínské měny a k čemu? Za 12 hodin letím stejně pryč.
Ale vlastně, kolik vybrat? Abych nevybral a nezjistil, že je to na jedno malé kafe bez mléka, potřebuji koupit vodu k pití a oběd. A tak vysouvám kartu s tím, že dojdu k té směnárně i když je zavřená a podívám se, jaký je vlastně kurz té čínské měny k euru. Jenže cedule je tam vypnutá, tak jsem proběhl obchody a restaurace na letišti abych měl aspoň nějakou základní představu co co stojí a jak tvrdá je to měna. A už jdu zpět k bankomatu, zasouvám kartu a áááá sakriš, nezadal jsem před vložením, že chci angličtinu a teď je vše čínsky! Oopst, co teď. Uf, vzpomínám si, že vlastně tlačítko „vysuň kartu“ bylo vpravo dole, mačkám, karta vyjíždí, uuuuf.
Znovu mačkám tlačítko Engliš, zasouvám kartu s s plánem, že udělám prostě nejnižší možný výběr a, že se uvidí. Když tak si znovu vyberu podruhé, snad to nebude za poplatek 100,-Kč (PS: skoro ano 81,70 kč) . Náhle mě však napadla geniální myšlenka, jak získat alespoň přibližně kuz měny. Napadne vás to taky z popsaného výše, jak jsem to u bankomatu zjistil, že kurz ke koruně je cca za 3,60 kč? Berte to jako kvíz :-).
Tak hurá, mám peníze, vyrážím do města pěšky, před budou si však uvědomím, mapa by se hodila. Stáhnu si ji, sapryš na wifi to bude lepší a ta je na letišti, jdu tedy zpět. Po stažení jsem učinil objev – „hele já jsem na ostrově“ 🙂 Tak věděl jsem, že je to někde u pobřeží, ale tohle. Super, když je to tedy ostrov, vyrazím se kouknout k moři. Je to snadné, moře je všemi směry a tak hledám na mapě nejbližší místo u moře. A je to tady, hned za letištěm, letadla tu startují směrem do moře.
Jenže, už jste někdy zkoušeli obejít pěšky mezinárodní letiště? Je to dálka jako pr..e. Po cestě potkávám na chodníku záhadné slunečníky, naprosto k ničemu, bez možnosti sezení. Taky krásné parky, ale žádná lavička. Možná jsou číňani tak upracovaní, že na vysedávání na lavičce nemají čas. Směji se svému vtípku, ale jen do jedenácté hodiny.
To sluníčko tu přepnulo na vyšší výkon a bylo to jasné: na těch lavičkách by nikdo neseděl snad ani ve stínu. Poledne na krku a já neustále narážím na plot z letiště, nebo na 8 proudovou silnici, bez možnosti přejít ji. Moře stále nikde. A proto to na jedné, nové příjezdové cestě k letišti vzdávám a jdu zpět na oběd na letiště.
Dám si Čínu, pomyslím si. První roh s občerstvením KFC, druhý Mc Donald. Pak konečně narážím na prodejkyni s asijským jídlem. S čím to je, ptám se. Nerozumí mi. „Je to kuřecí maso?“ opakuji svoji žádost, ale nic, jen něco čínsky. Tak se omlouvám, odcházím a říkám si, to je divný, prodává tady na mezinárodním letišti a neumí ani slovo anglicky, vždyť by stačilo par slovíček o těch jídlech co prodává.
No nic říkám si, půjdu do toho bufíku v rohu, jak jsem tam byl zjišťovat ceny ráno, tam to nevypadalo špatně. Jdu přes celou halu a na místě s hrůzou zjišťuji, stánek tam není! Jak to, že bych byl v jiném patře? Jdu se kouknout ven, kde to vlastně jsem. Venku mě čekal šok.
Letištní budova, o které se domnívám už nějakou dobu, že v ní jsem, se nachází přes rozlehlé parkoviště a ještě jinou servisní plochu letiště, tak kilometr ode mě. Kde to proboha jsem?
No byl jsem v nějakém terminálu č.4. Jsem tam jako jediný evropan, jelikož šlo pvp. o halu pro národní lety. Hned mi bylo jasné, proč ta prodavačka neuměla anglicky. Nu což, už mám hlad jak vlk, k tý babě zpátky nejdu, vypadal bych jako blb. Dam si tady burgr v KFC. Ceny tu mám pocit, že jsou i přívětivější, než na tom „správném“ letišti.
Pojedl jsem a navštívil toaletu. Hmm, to je hezké, že mají prkénko zabalené do igelitu, ale to je přeci jedno, ty bakterie jsou na tom igelitu. Otřel jsem si tedy igeliťák toaleťákem, vykonal potřebu a hledal tlačítko. Zmáčkl jsem a co se nestalo, na místo spláchnutí se zleva doprava po celé délce prkénka automaticky posunul igelit za nový. Hmm, mohl jsem sedět na čistém, no jó no. Takovej vynález, koho by to napadlo, no ne? A tak jsem našel to správné tlačítko, spláchl jsem a odešel.
Na zpáteční cestě jsem zjistil, že i když na tu „správnou“ budovu letiště vidím, musím jít zpět v podstatě tou stejnou dlouhou cestou, jako jsem přišel. Byl jsem rád, že jsem tu cestu dal (fyzicky) i zpátky. A to aniž bych moře zahlídl aspoň na chvíli. Ještě, že po cestě byli ty skvělé slunečníky, pod které jsem se občas schoval a na chvíli spočinul :-).
Dám si sprchu, pomyslel jsem si. Je tu někde na letišti? A začal jsem po příchodu hledat. Jsem tři dny na cestách, že potřebuji sprchu už muselo být postřehnutelné všemi smysli. Nenašel jsem vlastními silami a tak jsem zamířil k nějaké letušce, proč by ne, když mě naposledy tolik pomohla :-D.
Ovšem nedařilo se, slovíčko sprcha bylo jak zakleté a tak nastoupila mimika, jednou rukou kroužím nad hlavou, druhou po pupku a opakuji „take a shower, take a shower“. Nakonec se letušce po poradě s vícečlenným přepážkovým personálem podařilo a pochopily. A kupodivu, tento požadavek nebyl nemožný. „Jaký máte let“, ptali se.
Jakmile jsem jim řekl leteckou společnost a číslo letu, oznámili mi, že tato společnost umožňuje při takto dlouhém (šest hodin a déle) čekání nejen salonek se sprchou zdarma, ale kdybych si řekl dřív tak i hotel na přespání zdarma. Hmm, holt líná huba…….
Nejhorší na tom je, že jsem tuto informaci vyčetl před odletem na www stránkách této letecké společnosti, ale usoudil jsem, že jde sice o dlouhé čekání, ale z důvodu zpožděného letu. A ono to je u JAKÉHOKOLI, tedy i plánovaného čekání delší jak šest hodin. Dokonce zaplatí i vyhlídkový zájezd městem, pokud se někomu nechce jít spát a chce strávit čekání jinak. Je tam ještě tedy podmínka, že jak příchozí tak i odchozí let je u jejich společnosti. Já vše splňoval, stačilo se jen optat ;-).
Toliko ve „zkratce“ 🙂 z mé dlouhé cesty. Jestli jste dočetli až sem, gratuluji vám. Navíc, když přijdete na to, jak zjistit kurz cizí měny jen s kartou a bankomatem, dejte vědět. Nevyhrajete sice nic, ale mě to udělá radost, že jste se tím vůbec zabývali. Pěkný den všem.