Když má den 30 hodin, aneb cestování s Asie.

Někdy až lituji, že si věci neumím tak vymýšlet jako se mi dějí. Závidím sám sobě zážitky, protože to co zažívám bych si nevymyslel. Prostě nejlepší nápady má sám život.

Inu přišel jsem na to, jak si prodloužit den, ale líbit se vám to nebude. Když píšu tyto řádky, je to v den který má pro mě 30 hodin. Jak to? Jednoduše, časový posun. Cestuji z Asie domů a tam je čas o šest hodin napřed a tak můj den je třicetihodinový. A že to k ničemu není, máte pravdu, ale já si ten prodloužený den užívám jako raritu.

Vstal jsem už včera, protože mi den začal odletem plánovaným v 0:10 čínského času (+6h.) Dneškem ale moje cesta nezačala, cestuji z Bali v Indonésii a tak první můj let byl z Denpasaru do Xiomenu a byl o den dříve a aby se to nepletlo tak 0:30. Přiletěl jsem do Číny, prodělal vízové a imigrační disciplíny. Pak jsem si vyzkoušel Transfer Servis.

Jde o službu letecké společnosti XiamenAir. Pokud u této společnosti čekáte na druhý jejich let déle než šest hodin, zaplatí vám hotel, nebo prohlídku města, případně pro vás zajistí VIP salónek se sprchou a občerstvením (voda, káva, čaj). Zatím co jsem na cestě směrem na Bali využil na krátký čas salonek, nyní jsem si zašel pro hotel. Sám jsem byl zvědavý, zda BUDE? Nebo tam bude nějaké ALE?

Hotel opravdu byl a pěkný. Svým vybavením a vzhledem bych ho hodnotil jako ****. Ovšem malé ALE tam bylo také a hned několik. Nicméně nic závažného. Pokud splníte kritéria, tj. přílet i odlet s leteckou společností XiomenAir, délka čekání min 6.hodin, je ještě nutné uhradit si dopravu na hotel a také to musíte stihnout za dvě hodiny po zažádání.

Takže nejlépe taxi a vězte, že nejdražší jsou taxíky z letiště. A když ty taxikáři vědí, že jste právě dostali hotel zadarmo, a že spěcháte, věřte, že šetřit vás nebudou, ať jste v kterýmkoli městě. Další drobnost jsem se dozvěděl při vyzvedávání ubytovacího poukazu. Společnost nehradí singl pokoje, budu bydlet s někým. A protože cestuji sám, budu bydlet s někým cizím. No co se dá dělat, pomyslel jsem si, hlavně, že se vyspím.

A tak jsem po probdělé noci koukal střídavě na poukaz, střídavě na stanoviště taxíků a přemýšlel, jak zjistit, jestli ten hotel není někde blízko, jestli by to třeba nešlo pěšky, když v tom náhoda číslo jedna. Přistoupil ke mně mladík a že prý máme stejné lety, stejný hotel, jestli souhlasím, že pojedeme na hotel současně a ušetříme, souhlasil jsem.

Vydali jsme se k taxíkům s dotazem na řidiče: „za kolik?“ 50 yeuru ozvalo se lámavou angličtinou. Kolik ptá se můj nový spolucestující podávajíc řidiči svůj mobil s nastavenou kalkulačkou. Řidič na ní napsal 50. „Můžu u vás platit kartou?“ „Yes“. „Jak je to daleko, jak dlouho pojedeme do hotelu“ ptá se dál řidiče. „Deset minut“ odpoví mu. „Cože?! Vy chcete 50 eur za deset minut cestování?“ A začal kolotoč argumentů a pádného, leč klidného lamentování ze strany mého nového francouzského známého. Náhle zazní nabídka „40“ od druhého řidiče ve frontě. To je drahé. Odcházíme zpět do haly a hledáme jinou možnost dopravy.

Francouzský mladík si postupně stěžuje na předražené služby leteckému personálu, ale každý jen krčí rameny. Až zastavíme letušku a zkoušíme od ní vyzvědět víc. Je tu i jiná přepravní společnost? Vám to nepřijde drahé? Jak by jste cestovala vy? Letuška koukla do svého mobilu, do své aplikace zadala adresu našeho hotelu a řekla. „Já bych použila tuhle společnost a ta by mě odvezla za dvacet. Jestli si ji chcete objednat, támhle je jejich terminál“ a ukázala na protější stranu haly na nenápadný kiosek.

Poděkovali jsme, ale na místo k terminálu mladík nejdříve zamířil s čerstvým argumentem zpět k taxíkům. „Tahle společnost nás odveze za 20 do našeho hotelu, vezmete nás tam za dvacet taky, nebo ne?“ Řidič z druhého vozu znechuceně mávl rukou a jeli jsme. Skutečně cca po deseti minutách taxi zastavuje u hotelu. Na taxametru svítí 19,7. Francouzský mladík podává řidiči kartu. „U mě není možné platit kartou“. Pravda, my se ptali na kartu, jiného řidiče než ten který nás pak vezl, no nevadí. „Mám padesátiero, máte na zpátky?“. „No“. „A ty nemáš drobné?“ Ptám se Francouze, ale on nemá. Tak, a co teď?

Řidič už naprosto otráveně zajíždí více ke kraji. V tu chvíli mě napadá při pohledu na taxametr spásná myšlenka. „Pak už tu mám jen tyhle peníze“říkám a podal jsem mu balíček bankovek s asi tak padesáti čínskými yeny ukazujíc s nimi na taxametr. Řidič balíček vzal, vyndal z něj 20(CNY)yenů, zbytek mi podal zpět, vypakoval nás z auta a dost svižně odjel. „Great“, Frantík na to. Já mu říkám, „ale to bylo hrozně levné, za ty peníze bych nekoupil u McDonaldu ani dva hamburgry!“ „Fakt?“, podivil se, ale dál celou věc nijak již nekomentoval.

Já s toho byl paf. Tak se mi nepodařilo usmlouvat cenu po celou dobu, co jsem byl v Indonésii a ani snad v celém svém životě ještě ne. Z 50 euro to „stáhnout“ na 20 yenů, což je v přepočtu 2-3 Eura, to je výkon hodný mistra. Téda, ty Frantíci umí ale smlouvat, pomyslel jsem si. Druhý den jsme ovšem zjistili, že místní taxikáři vozí vždy, jen a pouze za místní měnu. A tak zřejmě taxikář neříkal euro, ale yen, což dost kazí smlouvací um. Nicméně to zkrášluje historku. A takto bych to opravdu nevymyslel 🙂

Na hotelu jsem se chvíli prospal a vyrazil jsem poznávat Xiomen tentokrát z jiné strany než před třemi týdny. Nyní můj zrak na mapě upoutala zelená skvrna, nějaký park v údolí. To je zajímavé, tam se kouknu a vyrazil jsem pěšky dva až tři kiláky směrem k parku. Bylo celkem teplo a tak jsem po cestě koupil dvě láhve vod. Taky jsem si skočil na nějaký hamburger. Stále jsem se snažil zaplatit kartou, ale nikde to nešlo. Přeci nebudu vybírat stovku v bankomatu za stokorunový poplatek, to už tu bylo minule.

Po cestě jsem tentokrát potkával samé parčíky v kterých byla lavička. A já si tak pomyslel: tééda, jednou napíšu článek o Číně, že tu je málo laviček a po třech tejdnech tohle? To je fofr 🙂 A taky si musím dávat asi pozor, co o tý Číně píšu. Takže prosím vás, Xiomen je moderní město, zaměřené na zeleň se skvělým dopravním systémem a vůbec vyspělou infrastruktůrou …… .

Přišel jsem k tomu parku, o kterém jsem na mapě předpokládal, že je v údolí, jelikož cestičky v něm byli děsně klikaté a jelikož jsem optimista, usoudil jsem, že to bude údolí a ta silnice co vede přes něj a je nakreslená přerušovaně, že je most. Po příchodu na místo, jsem zjistil realitu, není to park v údolí, ale na kopci a čtyřproudá silnice přes něj nevede přes most, nýbrž tunelem. Nu což, to nevadí, po cestě v Indonésii mám natrénováno, kopeček vyšlápnu, aspoň z něj bude pěkný výhled na město. Povedlo se a měl jsem pravdu, výhled byl super.

Cesta do kopce mi ovšem spotřebovala zbylé Yeny, kterých jsem měl nedostatek díky sice levné, ale neplánované platbě za taxík z letiště a hlavně jsem si nebyl jistý, jestli se Francouz nevypaří dřív a tak jsem si schovával posledních dvacet yenů pro případnou cestu taxíkem na letiště, že ten cenový majsterštyk zopakuji.

A taky mám hlad, musím najít nějaký podnik, kde se dá zaplatit kartou. A konečně v jednom obchodě mi pokladní přikývla, že ano. Koupil jsem si vodu, nějaké ovoce v přepočtu asi za 80,-kč. Jenže ouha, zkoušíme jednu kartu, druhou a žádnou ten Činskej terminál nepřijímá, co teď? Náhle náhoda číslo dvě, pán za mnou se nabízí, že mi to koupí, COŽE? Nevěřícně na něj hledím a on mi to rukama a posunky dává jasně najevo znovu. Zmateně jsem poděkoval, on mi dává igelitky s nákupem do ruky a platí. Skvělé, jsem zachráněný od hladu a žízně a nemusím za stovku vybírat z bankomatu.

Asi tři hodiny před odletem se z obchůzky vrací i Frantík. Říkal jsem mu, že jsem měl trable s platbou kartou. On, že taky a tak, že si vybral. A dál mi říká „pro mě je to tu levné, jestli máš hlad zvu tě“. Překvapení (náhoda) číslo tři, Frantík, co včera vypadal, že by si nechal pro cent vrtat koleno mi nabízí jídlo? Nejdříve jsem mu řekl, že stačí, když zaplatí taxík zpět, ale on, že stejně musí ještě za něco ty Čínský peníze utratit a tak jsme šli.

U jídla se rozpovídal, jak bylo Bali skvělé. Jenže z jeho pohledu nešlo o krásy, které jsem tam obdivoval já. Ukazoval mi Asiatky, u kterých měl „úspěch“. Roloval v přátelích svého FB profilu opravdu dlouho a vybíral jen ty nejlepší „kusy“. Prý tam v klubech je běloch jako magnet. A že se tam ještě musí vrátit na delší čas.

Taky jsme se bavili o osobním životě, že je profesí instalatér. Srovnával ceny ve Francii a na Bali. Popisoval, že on se naučil anglicky v mládí, když si se spoluhráči on-line povídal u počítačových her a že na Česku ho nejvíc zklamalo jídlo, což mě dost překvapilo. On se mi za tento názor omlouval, ale to nemusel. Zřejmě navštívil jiné podniky, nebo je to Francouz, tak má holt jiné chutě.

Zpět na letiště nás taxík odvezl za 40 Yenů. Let měl zpoždění a tak se čekalo. Odskočil jsem si tam opět na toaletu a tentokrát zkušeně před použitím posunul igelit na prkénku. Při té činnosti jsem se zamyslel nad funkcí daného zařízení a položil si otázku. Co se děje, když igelit dojede do konce? Snad to mají nějak vychytané, nebo …. , že by to jelo „druhé kolo“? No, raději to neřešit.

S Francouzským známím jsem se nakonec ani nerozloučil. V letadle jsme seděli každý jinde a v Amsterodamu, jsme se už nepotkali, navíc jsme oba spěchali díky zpoždění na další let. No co se dá dělat. Třeba se potkáme příští rok na Bali.

Ještě se vrátím k pobytu v Číně či přesněji k městu Xiomen, abych neposuzoval Čínu podle jednoho města. Když pominu zvláštní „bezpečnostní opatření“ v podobě kamerového systému, který má kamery v podstatě na každém kroku, kamery které v dopravě na některých úsecích fotí všechny ano VŠECHNY auta, tak jinak se jedná o přátelské místo.

Zažil jsem tam dvě překvapující a vtipné chvilky s místními děvčaty a to na letišti. První když jsem dorazil k odbavení. Podal jsem pas sympatické mladé dívčině, která na moji národnost reagovala překvapivě s nadšením slovy „Czeko, Czeko, I love Czeko“ a pak jestli nehledám nějakou dívku za ženu, třeba mladou Asiatku a začala se s kolegyní smát. Byla to řečnická otázka, škoda. Asi by se divila, kdybych na místo svého zírání odpověděl, že Ano, hledám! 🙂

Druhá chvilka nastala taky s krásnou Asiatkou tentokrát u osobní prohlídky. Dívka se mě optala „Do you have a light?“ nechápal jsem, co jsem nějaká světluška? A nechal si dotaz zopakovat. Nechápal jsem stále. Co? Až se mě zeptala jestli kouřím. Ahá, zapalovač, no jo, jak to mám vědět, když nekouřím, že? Nemám, odpověděl jsem. Po kontrole si sbírám své věci z pásu, když za sebou slyším slečnu trénovat anglické slůvko „light, light, light“. Bylo mi jí líto, chudák si myslela, že je chyba u ní ve výslovnosti. Tak jsem ji oslovil a vše uvedl na pravou míru, aby se netrápila 😀

Má letecká část cesty končila v Maďarsku kde jsem přestoupil na vlak. Zde jsem se potýkal s trably, které jsou snad typicky maďarské. Nepřehledné značení, chaotický systém dopravy, prostě děs. Když jsem dorazil na nádraží měl jsem hlad. Opět ale se nikde nedalo platit kartou. Našel jsem obchodní dům a tak hned zamířil do nejvyšších pater, kde bývají stánky z jídly. Ovšem v Maďarsku, nic! Byl tu jen bufet s ovocnými šťávami a kavárna. Už jsem byl zoufalý a tak jsem vybral z bankomatu 100 HUN za 82,-Kč abych doma zjistil, že si za to banka vyúčtovala 80,-Kč poplatek za výběr, skvělý byznys, lichva v přímém přenosu za dohledu ČNB, skvělé.

A jak si tak jdu dolů, do podchodu pod obchodním domem pro bagetu na eskalátorech mě zatrnulo. V posledním patře, v přízemí je jeden stánek s jídlem vedle druhého. Všude v obchoďácích jsou jídelní stánky úplně nahoře, jenom Maďaři! No comment. No co už, dokončil jsem svou plánovanou misi a koupil levnější bagety v podchodu. No levnější? Za 162,-Kč díky vyčůranosti banky.

Cestuji přes půl světa a s jedinými zloději co se setkám jsou můj operátor, který mě účtoval každý den mimo EU 300,-Kč, než jsem přišel po dvou dnech na to, kde to vypnout a moje banka, která si za každý výběr účtovala 80 -100,-Kč. Celkem jsem za poplatky zaplatil také cca 600,-Kč. Takže pozor na cestách na zloděje – lichváře! Jsou blíž než si myslíte, často si je vezete s sebou :-).

Autor e Booku: "Jak nafotit 3D snímek výrobku bez fotoateliéru snadno a hezky." Dlouhá léta rád fotografuji, je to mé povolání i koníček a ukazuji lidem jak můžou fotit lépe nebo snadněji. Více se dozvíte zde >>
Komentáře